Kdykoli začneme realitu vyhodnocovat z pozice myšlení, ztrácíme schopnost rozlišit, co je abstraktní a co skutečné. Mezi nás a realitu se postaví myšlenky a obehrávají nás.
Stejně jako vzduch, který dýcháme, nachází se i mír všude okolo nás i v nás, čili není osobní, podobně jako vzduch po nadechnutí není “náš”. Začínáme si uvědomovat, že mír nemá žádnou formu a není vázán na konkrétní místo, čas ani zážitek. S tím pak přichází pochopení, že naše existence není omezena na fyzické tělo.
Život nás z našeho falešného snu o “sobě” neprobouzí pouze slovy, uměním či přírodní nádherou, nýbrž používá také tělesnou nepohodu, jejíž pomocí nás informuje, že vzdorujeme realitě přítomného okamžiku.
(zpět: IV. Co emoce skutečně znamenají)
V. VÁŠ VYPÍNAČ
Život nás naštěstí vybavil “vypínačem”, který dokáže zastavit program neustále běžící v naší mysli. Tímto vypínačem je naše tělo.
Coby fyzická těla jsme obklopeni nesčetnými tvary a formami, od horských masivů, jezer, oceánů, lesů, luk a pouští po naše vlastní výtvory ve formě měst, dopravních prostředků a silnic. Tolik všelijakých věcí nás může fascinovat, že je snadné do světa kolem nás úplně zabřednout a zapomenout, že naším prvotním prostředím je tělo.
Když ztratíme kontakt s touto naší vlastní “krajinou”, procházíme životem a tělo cítíme jen částečně a okrajově. V takovém stavu se nám začíná zdát, že fyzické vjemy souvisejí s konkrétními částmi a orgány těla. Neuvědomujeme si, že ve větší hloubce jsou tyto povrchové vjemy projevem jediného pole živé energie. Stále více lidí si však uvědomuje, že je možné toto jemné “živoucno” cítit neustále.
Právě toto rozdělení, rozštěpení mysli a těla, může za to, že prožíváme nedostatek klidu. Jedna naše část je zde, zatímco druhá nikoli. Jsme rozpůleni zevnitř, a tak nutně propadáme úzkostem.
Dobrou zprávou je, že i když jsme v rámci hlavy kdovíkde, naše tělo zůstává neustále zde, v přítomném okamžiku. Můžeme se ztrácet v myšlenkách či emocích, když ale pozornost od nich přemístíme směrem k fyzickým vjemům v našem těle, automaticky se dostáváme do přítomnosti a s přítomností přichází i pokoj.
Dalo by se to říci i tak, že zakotvenost v přítomnosti znamená zakotvenost v realitě. Jsme-li zakotveni v realitě, nejsme tolik náchylní k soudům a reakcím, jež vytvářejí utrpení a blokují nám vědomí míru, naší podstaty.
Jako bychom přebýváním v přítomnosti vyvrtávali otvory do obalu mysli, v němž jsme zabedněni, a otevírali si tak mezery mezi myšlenkami a emocemi. Náš osobní příběh pak již není jednolitý, neproniknutelný proud myšlení a my se stáváme schopnými rozlišovat, co je skutečné a co jsou představy. Tím se přestáváme trápit myšlenkami a emocemi, které na základě představ vznikají.
Cožpak nejsou myšlenky součástí reality?
Myšlenky na realitu odkazují. Můžeme je brát jako jakousi simulaci. Jsou abstraktní kopií originálu, jejž lze prožívat pouze ve skutečnosti přítomného okamžiku.
Můžeme použít srovnání s grapefruitem. Žádná slova o něm ani představy či myšlenky se nedají srovnat s chutí, vůní a povrchem opravdového ovoce, jež lze vychutnat pouze tak, že je sníte. Přímá zkušenost probíhá vždycky právě teď.
Přítomný okamžik, k němuž máme přístup skrze hluboké uvědomění těla, je vypínačem “myslitele” a jeho nekončícího vyprávění o “nás” a “našem životě”. Zmlkne-li mysl, vynoří se hlubší inteligence a ticho a my si uvědomíme, že tento stav klidu tu je odjakživa. Často se o něm hovořívá jako o “pokoji Božím”. My jej nyní chápeme jako mír spočívající v jednotném bytí s inteligencí, jež stvořila Vesmír.
Nemohu se pouze soustředit na přítomný okamžik, a tak nabýt klidu a míru?
Kdo bude to soustředění provádět? Bude to ego, podvodník, který všechny techniky překrucuje do mentální gymnastiky. Nemá pražádný zájem na tom, aby si uvědomil tělo, protože ho to ve skutečnosti ohrožuje.
Někteří lidé se soustřeďují na mantru, jiní na plamen svíčky, květinu nebo jiný předmět, čímž se chtějí oddělit od myšlení, ale i zde používají svůj mentální software a chtějí se jeho pomocí koncentrovat na přítomný okamžik, což je konání, které uvědomění brání.
Kdykoli začneme realitu vyhodnocovat z pozice myšlení, ztrácíme schopnost rozlišit, co je abstraktní a co skutečné. Mezi nás a realitu se postaví myšlenky a obehrávají nás. Máme dojem, že vnímáme přítomnost, a přitom tomu tak není. Používání mysli jako filtru pokřivuje naše vnímání, takže přemýšlení o přítomném okamžiku nás nakonec ještě více vzdaluje od uvědomění, které se snažíme nalézt, a od míru, který je doprovází.
Tělo je naproti tomu vždycky součástí našeho přítomného prostředí, vždycky je součástí toho, co je. A protože v přítomném okamžiku neustále setrvává, je naším referenční bodem, klíčem k rozlišení mezi realitou a představami, jako například historkami, které si uvnitř naší hlavy přehráváme. Nebereme-li v úvahu tělo, dále odporujeme realitě, takže uvědomění našeho přirozeného pokojného vztahu je nemožné.
Přestože je uvědomění si těla pro objev naší pravé podstaty nezbytné, my naším tělem nejsme, i když se nám to tak zdá. Paradoxně tak díky uvědomování těla začínáme cítit, že nejsme pouze tělem.
Čím doopravdy jsme, je možné cítit, avšak nikoli zachytit myšlenkou. Právě proto je prociťování těla tolik důležité. Na cestě za osobním, ale i za světovým mírem nelze tělo obejít. Musíme tělem projít, abychom se dostali za ně a mohli přímo zakoušet pokoj, naši přirozenost.
Projdeme-li za tělo, do naší pokojné podstaty, uvědomíme si, že jsme projevem nekonečného prostoru, v němž existuje tělo, mysl a všechny tvary a formy. Jsme pozorností samou, tichým pozorovatelem za vším a ve všem. Jsme tím, kdo sleduje interakce mezi předměty, myšlenkami a emocemi “zevnitř”, ale i “zvenčí”. Takže řečeno jinak, budete-li se dívat do prázdného prostoru kolem sebe, pochopíte lépe, kdo jste, než kdybyste se dívali do zrcadla.
Stejně jako vzduch, který dýcháme, nachází se i mír všude okolo nás i v nás, čili není osobní, podobně jako vzduch po nadechnutí není “náš”. Začínáme si uvědomovat, že mír nemá žádnou formu a není vázán na konkrétní místo, čas ani zážitek. S tím pak přichází pochopení, že naše existence není omezena na fyzické tělo. Začínáme sami vidět, že mír se dá nalézt ve všech lidech, předmětech i událostech. Pod povrchovou vřavou světa spočívá pokoj. Poznáme-li, že jsme součástí tohoto univerzálního klidu, ovlivní to naše chování a inspiruje k vytváření fyzických projevů a sociálních struktur míru a harmonie.
Jestliže je tak důležité prociťovat tělo, jak si mohu být jistý, že je prociťuji doopravdy?
Prožívání těla vám pomůže uvědomit si, že jste mnohem více nežli vaše omezená představa “sebe a svého těla”. Zkusme si to trochu hned teď. Prociťujete svá chodidla? Zaměříte-li na ně pozornost, začnete je pravděpodobně cítit, přinejmenším alespoň trochu. Dokážete je nyní cítit jakoby “zevnitř”? Dokážete v každé jejich části vnímat jemné energetické brnění, živoucnost? Lidé mi často říkávají, že cítí určité oblasti nohou, zejména ty, které se dotýkají podlahy či ponožek.
Plné prožívání těla začíná tehdy, když cítíme fyzické vjemy, aniž bychom si pro ně utvářeli vysvětlení či na ně emocionálně reagovali. Jednoduše se díváme, nasloucháme a jsme. Když v tomto tichém prostoru udržíme pozornost na fyzických vjemech, pocítíme tělo jako pole živé energie, které je kupodivu také hluboce tiché, což je vlastností přítomného okamžiku. Tuto jemnou živoucnost můžeme cítit napříč celým tělem téměř neustále, dokonce i během rozhovorů nebo v průběhu nějaké aktivity.
Většině lidí rozvíjení přítomnosti pomocí hlubokého uvědomování vlastního těla nepřijde snadné, protože egoistická mysl vzdoruje všemu, co by mohlo vést k jejímu rozpuštění. Když ale tělo uvolníme, prožívání živoucnosti v něm se stane snazším. Ukotvíme pozornost v této živoucnosti, mysl se tím utiší a my se navrátíme do přítomného okamžiku. V tomto stavu pak můžeme provádět všední činnosti, aniž bychom byli obětí našich reakcí na druhé lidi a události. Rovněž si neustále nepřehráváme mentální smyčky, které nás nutí přemýšlet o smutné minulosti nebo nejisté budoucnosti.
Jakmile skutečně cítíte své tělo, již v něm prakticky nenaleznete nepříjemné tlaky, neboť v něm nebude víceméně žádný odpor vůči tomu, co jest. Žádný psychologický tlak chtění následujícího okamžiku nebo litování, co by mělo být. Přítomnost živého míru a duševní jasnost vás budou provázet všude, bez ohledu na situace, do jakých se dostanete.
A co když se v těle necítím dobře?
Život nás z našeho falešného snu o “sobě” neprobouzí pouze slovy, uměním či přírodní nádherou, nýbrž používá také tělesnou nepohodu, jejíž pomocí nás informuje, že vzdorujeme realitě přítomného okamžiku.
Prožíváme-li tělo skrze filtr mysli, život nám vysílá zprávy prostřednictvím fyzicky nepříjemných pocitů, které nám říkají, že nejsme v souladu s realitou. Jinými slovy, naznačuje nám, že naše uvědomění si toho, co je, což zahrnuje i naše tělo, zůstává pouze částečné a okrajové. Nepohoda sílí tím více, čím déle zůstáváme ztraceni v abstraktní zóně našich myšlenek a emocí.
Mentální “já” si tyto signály často vykládá špatně a dochází k závěru, že bude třeba nějak tělo znecitlivět, přičemž ve skutečnosti nás trpící tělo žádá, abychom mu věnovali kvalitní pozornosti více, nikoli méně. Tělo nepotřebuje spousty zábavy, jídla, sexu, drog, léků, ani nových šatů, domů, aut a toho všeho, čím se ho snažíme zahrnout, abychom na čas své utrpení zmírnili. Přeje si pozornost od našeho bytí, protože všechno trápení skončí, když se vrátíme do míru.
Ano, když jsme hluboce přítomní, jsme natolik v míru, že není možné žádné utrpení.
Jsme-li v zajetí mentálního “já”, může se nám zdát, že tělo cítíme příliš, až k nesnesitelnosti. Nicméně “příliš” se týká právě našeho mentálního vzdoru vůči realitě, který krouží tělem a projevuje se jako emocionální utrpení.
Nemusíme tedy trpět... Ale co fyzická bolest?
Jak jsme již pochopili, jsme to my sami, kdo vytváří veškeré utrpení, včetně veškeré bolesti. Fyzická bolest je většinou poslední v řadě, ta, která nastupuje tehdy, když jsme selhali ve vnímání jemnějších a včasných upozornění na náš odpor vůči realitě. Tak dlouho neslyšíme hlas svého já, hlas své duše, až se naše chybné volby, náš odpor vůči tomu, co je, dostanou na fyzickou úroveň a projeví se v našem fyzickém těle. Fyzická bolest má jednu "výhodu" - že ji většinou už zaregistrujeme a je tak velká šance, že se zastavíme a začneme něco dělat.
Bolest je vždy naším vlastním dílem. Vytváříme ji tím, že odporujeme přítomné realitě, odporujeme naší vlastní podstatě a porušujeme tak univerzální zákony, zákony Vesmíru, ze kterých jsme sami vzešli. Jsme sami proti sobě. Ničíme sami sebe, a přesto si namlouváme, že jsme oběti nemocí a různých nehod.
Můžeme nyní lépe pochopit, že nehody a poranění patří k našemu pozemskému životu, tedy k našemu chybnému přístupu k samotnému životu. Bolest je pro většinu lidí v tomto světě nevyhnutelná. Dokud nepochopíme, kým opravdu jsme, budeme si bolest vytvářet neustále. Ovšem když ji prožíváme, můžeme současně cítit utěšování hlubokého klidu spočívajícího pod bolestí. Pokud zcela přijmeme to, co je, včetně bolesti, umožníme míru, aby se vynořil. V jistém smyslu vytvoříme prostor, čímž se zmenší sevření energie, které je vlastně bolestí. Můžeme poměrně rychle procítit a přijmout dokonce i emocionální bolest z pocitu ztráty a nechat ji protéci.
Bolest, přicházející z dlouhodobých mentálních a emocionálních reakcí na to, co se přihodilo v minulosti, nebo co se může stát v budoucnosti, je odlišná. Je totiž utrpením a tomu se lze naprosto vyhnout. Jsme-li v přítomnosti, bolest se neproměňuje v “příběh oběti”, díky kterému bychom si o sobě vytvářeli představu oběti a ztotožňovali se s ní. To bychom pak měli identitu vytvořenou z nevyřešených bolestí minulosti, jež by se staly chronickým psychologickým a emocionálním utrpením. Když utrpení způsobované naší myslí pokračuje nepozorovaně dál, nakonec se projeví v těle jako bolest nebo nemoc. A jsme opět na konci i na začátku zároveň.
Bez ohledu na původ bolesti - nedávný fyzický úraz nebo staré citové zranění -, zabydlíme-li se v přítomném okamžiku, vzroste naše vědomí míru a to pak intenzitu prožívané bolesti sníží.
Když hovoříte o mysli, počítáte do ní i mozek?
Občas lidé během běžných rozhovorů tato dvě slova používají jako synonyma, i když ve skutečnosti znamenají každé něco jiného.
Mozek je fyzickým protějškem energetického pole mysli, které má vyšší frekvenci nežli svět předmětů. Mozek slouží jako primární prostředek, jehož pomocí se jakožto fyzické bytosti podílíme na vesmírném poli vědomí. Mysl je oproti tomu lokalizovaná část vědomí, ovlivněná přítomností mozku, jejž používá. Můžeme si ji představit jako virtuální rýsovací prkno, na němž se vypracovává naše pochopení reality. Funguje jako simulátor. Vytváří kopii reality jako hologram, umožňující zamyšlení a rozbor.
Vytvořená kopie reality nám má pomáhat v orientaci v realitě, jenomže díky svému soustředění na minulost a rozebírání budoucnosti značně ztrácí schopnost realitu chápat správně. Minulost i budoucnost jsou myšlenky a obrázky, které se sice realitou zabývají, nicméně mimo naši hlavu vůbec neexistují. Nemůžeme nalézt kousek budoucnosti někde na trávníku ani vypít sklenku minulosti. Obě dvě se nám pouze zdají, jelikož mysl souhlasí s myslemi ostatních lidí a používá “časový software”. Skrze tento program pak pohlížíme na realitu, aniž si toho všímáme.
Pro lepší pochopení role mysli si můžete představit ikonky, které se nacházejí na displeji digitálního fotoaparátu. Jedna ukazuje čas, další datum, jiná intenzitu světla, rychlost clony atd. Jsou zde proto, aby nám pomohly změřit realitu, kterou vidíme v hledáčku. Jsou snad natištěny přímo na fotografované osobě, hoře či domu? Ne, nejsou součástí skutečnosti, jsou pouhým konceptem.
Podobným způsobem se chováme, jako by hodiny byly přirozeným rysem modré oblohy a jako by hory povstávaly do existence již s výškovými kótami. Pro určitou praktičnost jsme si označili, jak se naše Země otáčí, i když nikdo nikdy neviděl ani čtvrtek, ani nepodržel v ruce letošní rok, jelikož jde o pouhé pojmy. Existuje pouze trvalý proud života, který se děje teď. Kdybychom nechali život být a neustále jej nějak nevysvětlovali svými filtry, zakusili bychom jej v celé jeho kouzelné realitě.
Dojem našeho “já” je většinou značně oddělen od uvědomění těla, a proto se stáhl do oblasti nad krkem, spojované s mozkem. Nové objevy v neurokardiologii a neurogastroenterologii však ukázaly, že mozek není vymezen pouze prostorem lebky. Nervový systém nacházející se v gastrointestinálním traktu je v podstatě uznáván jako “právoplatný mozek”. Doslova cítíme a “víme” prostřednictvím našich střev.
Rovněž se odhaduje, že více než polovina buněk srdce jsou stejné neurony, které se nalézají v mozku. Ty se shlukují do “malých skupin nervových buněk spojených stejnými axonovými dendrity, jakými jsou tvořena neuronová pole našich mozků”. (Pearce, Joseph Chilton. The Biology of Transcendence: A Blueprint of the Human Spirit, Park Street Press, 2002, s. 64). Srdce nejenže se zbytkem těla pomocí těchto buněk komunikuje, má také přímé spojení s limbickým systémem mozku. Takže mozek sice informuje a řídí srdce, ale srdce zas informuje a řídí mozek. Z tohoto důvodu je nezbytné soustřeďovat naši pozornost do srdeční oblasti, pokud chceme využívat celou kapacitu mozku. Jak se srdce otevírá a uvolňuje, zbytek těla se také stává více citlivým.
Způsob, jakým se mozkový systém rozprostírá po celém těle, je odrazem energetického pole mysli, které jednak obklopuje celé tělo, jednak je prostupuje. V jistém smyslu tedy k chápání věcí používáte celé tělo, včetně slov, která v tuto chvíli čtete.
Pochopení a vědomí je zejména otupováno stažením srdeční oblasti. Podle uvedeného zdroje srdeční oblast nezahrnuje pouze hrudník se srdcem a plícemi, nýbrž také energetické pole, které srdce obklopuje. Ohledně tohoto jemného pole má věda ještě mnohé co objevovat, vědci však již dnes umějí měřit alespoň frekvenci srdeční energie.
Musíme se vymanit ze zajetí fyzických ohraničeností, neboť i fyzické tělo není ničím jiným než energií, byť nahuštěnou. Vzhledem k celkově nízké duchovní úrovni lidstva na Zemi, které ještě stále potřebuje hmotné a měřitelné důkazy k tomu, aby něco mohlo považovat za možné (natož skutečné) je velkým pokrokem už i to, že dokáže zachytit elektromagnetické pole, jímž je srdce obklopeno, a které naplňuje tělo svými frekvencemi a dosahuje do vzdálenosti až pěti metrů. Elektrokardiogram dokáže toto energetické pole zachytit od vzdálenosti necelého metru, aniž by se elektrody dotýkaly těla.
Toto energetické pole je svou povahou holografické ve smyslu, že každý bod uvnitř tohoto pole obsahuje informaci celého pole. Jinými slovy, vědci nyní odhalují, co světci intuitivně věděli a vědí celá tisíciletí: že srdce je branou k celé realitě. Někteří vědci již dokonce spekulují, že vše, co má tvar a formu, od atomů po planety a vesmír samotný, má holografické energetické pole, jehož celek je obsažen v každé jeho části.
Energetické pole generované srdcem je primárním portálem těla, kterým získáváme vyšší inteligenci čistého vědomí. Východní filozofické učení o něm přemýšlí jako o víru, nazývaném “čakra”, skrze který se do těla vlévají láska, klid a moudrost, vlastnosti univerzálního vědomí.
Omezené uvědomování těla vede k omezenému uvědomování si sebe, avšak čím je naše tělo otevřenější a receptivnější, tím lépe srdce urychluje proces chápání tak, že nám napomáhá přejít fyzickou rovinu a vstoupit do univerzální inteligence, z níž vše povstává.
Jak nebo "čím" se vlastně učíme?
Informace, znalosti a schopnosti nezačínají jako abstraktní pojmy, nýbrž jako energie promítané ze zdroje vševědoucího, čistého vědomí. Možná nám to zcela nedochází, ale když něčemu plně porozumíme, na okamžik pocítíme jednotu s energetickou frekvencí předmětu nebo dovednosti, na které se soustřeďujeme. Mysl to zaregistruje jako vzhled, který může dále rozvíjet ve znalost, dovednost nebo přehled. Když máme k takovémuto vzhledu okamžitý přístup, působí to rázně proti naší úzkosti z toho, že nevíme, co dělat, a velmi se posiluje naše schopnost zůstávat za jakýchkoli okolností v klidu.
Jinými slovy, srdeční energetické pole dokáže kromě vytváření významu a kontextu ze surových dat poskytovaných mozkem také přemostit lokalizované a ovlivnitelné vědomí naší mysli, a poskytnout nám tak přístup k moudrosti pole vědomí univerzálního. Čím plněji jsme s tímto polem v souladu, tím větší je naše porozumění každému jeho aspektu.
Srdce, které využívá celý rozsah dostupných frekvencí, může také rezonovat s polem jakékoli jiné formy a vyladit se na její podstatu. Když si vezmeme všechna ta nedorozumění, která se mezi lidskými bytostmi vyskytují, představte si klid, jaký by taková rezonance vnesla do mezilidských vztahů.
Znamená to, že když jsem se učil, že dvě plus dvě jsou čtyři, používal jsem přitom své srdce, abych tu rovnici pochopil?
Když jste překročil mechanickou rutinu a doopravdy pochopil, že dvě plus dvě jsou čtyři, vaše tělo, zejména srdeční oblast, se uvolnilo a na chvíli otevřelo, abyste měl přístup k univerzálnímu poli energie, v němž existují všechny informace.
Protože v tu chvíli nikdo kolem vás nebyl dostatečně vědomý na to, aby vás upozornil na roli těla při chápání této rovnice, veškeré zásluhy jste připsal mozku v hlavě. Kdybyste ale býval věděl, kam se podívat, nejspíše byste zakusil moment vydechnutí se zvukem “aha” nebo “áh” spojený s pocitem rozletu. Když lidé konečně něco pochopí, velmi často takové zvuky vydávají.
Není náhodou, že tyto zvuky lidé rovněž používají, když chtějí vyjádřit úlevu. Úleva se dostavuje jako zmenšení tlaku v těle, a tudíž menší odpor proti realitě.
Pokud jde o dvě plus dvě jsou čtyři, mohli bychom říci, že frekvence vaší energie se dostala do harmonie s frekvencí této konkrétní rovnice a s univerzálními principy kombinování a spojování, jež jsou zahrnuty v energetickém poli tohoto vzorce. Nejenže jste se naučil specifickou rovnici, rovněž jste si prohloubil porozumění tomu, jak je věci možné měřit a jak se k sobě navzájem vztahují.
Po takovémto zjevení se opět vrátí egoistický filtr a vrstvy ochrany kolem srdce, jež jsou jistou formou odporu, a omezí toto celostní “vědění” na informaci, jež je srozumitelná pro mysl. Z toho důvodu čím déle dokážeme udržet tělo uvolněné, a tudíž naše srdce receptivní, tím plnější bude naše chápání. Jinými slovy, přejete-li si něčemu plně porozumět, vyžaduje to méně mysli a více prožívání.
Nyní je třeba poněkud upřesnit to, čeho jsme se dotkli v předešlé kapitole. Můžeme si hluboce cenit nějaké osoby, předmětu, zážitku či myšlenky. Pokud ale chceme plně pochopit něco, čeho nejhlubší přirozenost je bez formy, a tudíž nepoznatelná myslí, sebevětší množství informací nám nepomůže.
Neviditelné vlny kolem nás nesou celé knihovny informací z televizních stanic, rádií, telefonů a počítačů. Stejně tak je k nám na vlnách lásky a míru nesena nejvyšší inteligence a moudrost z univerzálního vědomí. Můžeme nejen jít do vlastního těla a pěstovat v něm vědomí přítomného okamžiku a klidu, kterým je doprovázen, ale můžeme se také obrátit dovnitř sebe a mít přístup k nejpokročilejším informacím, které vesmír nabízí. Zahrnuje to jak praktické informace pro každodenní život, tak řešení globálních problémů, ale i kreativní, geniální nápady, jež otevřou cestu ke světu našich snů.
Nasměrováním pozornosti na kteroukoli část našeho těla můžeme zklidnit mysl. Oblast cítění srdcem je zase zejména účinná, pokud chceme nahlédnout za závoj obsahu mysli. Otevřené srdce způsobí otevřenost mysli.
Můžete mi pomoci lépe si v tuto chvíli uvědomit své tělo?
Více si uvědomovat tělo a žít přítomným okamžikem vlastně není konání, nýbrž odstraňování falešné osobnosti. Stav míru nemusíte vytvářet, stačí nechat odejít vše, co blokuje vědomí vaší přirozeně pokojné podstaty.
Vezměte si to takhle. Celý den “praktikujete” falešné “já”, aniž si toho všímáte. Když budete kultivovat přítomnost pomocí uvědomování těla, slouží to jako protiváha těm mnoha hodinám, kdy jste zanořeni do příběhu o sobě.
Myšlenková činnost překáží uvědomování těla i klidu, který z něj vyplývá, protože si nevytváříme dostatečně velké mezery mezi proudícími myšlenkami, které příběh o “nás” obsahují. Dokonce i lidé, kteří se pokoušejí tělo plně prožívat, mají sklony praktikovat své uvědomění jen po krátkou chvilku či chvilky denně, třeba ráno a večer. Egoistická mysl má tak po většinu dne volný prostor.
Řešení spočívá v uvedení uvědomění do každé oblasti našich životů. Existují způsoby, jak se odtáhnout od myšlenek a emocí, takže se nám otevře klidná jasnost přítomného okamžiku, bez ohledu na to, zda se právě nacházíme v prodejně potravin, sledujeme televizní program, pracujeme na jedeme autem. Když pěstujeme uvědomění těla často během dne, snižujeme myšlenkový rozruch, jenž mu normálně brání.
To má pak za důsledek naše pochopení, že můžeme efektivně fungovat i bez neustále zapnutého myšlenkového softwaru. Časem si rozvineme důvěru k pokojné jasnosti, která je jakýmsi uvítacím útočištěm před naším neustávajícím přemýšlením a reagováním. Nakonec poznáme ticho plné života, které je naší nejhlubší podstatou.
Později se v této knize podíváme podrobněji na způsoby, jimiž lze tělo použít k pěstování uvědomění. Pro tuto chvíli jen čas od času zastavte, uvolněte si svaly a prociťujte dech. To vám umožní dostat se do míru, jenž plyne z toho, že jste v přítomnosti. Při čtení knihy, vždy když dočtete kapitolu, můžete například zkontrolovat svou dolní čelist, ramena a solar plexus a uvolnit je, je-li třeba. Pociťujte, jak vám nosem a krkem proudí vdechovaný a vydechovaný vzduch. Pokuste se také fyzicky vnímat oblečení, jež máte na sobě.
Rozhodující je věnovat více pozornosti vjemům v těle nežli myšlenkám a reakcím na to, co děláte. Pozornost, kterou potřebujete k prociťování reality fyzických vjemů, vám pomůže vstoupit do pokojné jasnosti přítomného okamžiku.
Přátelé,
nabízíme vám klíčové souvislosti ohledně lidské mysli.
Souvislosti o tom, jak a proč pseudotvůrci zfabrikovali lidskou pseudomysl, skrze kterou se dopracováváme ke všem utrpením a všemu zoufalství na tomto světě a zůstáváme nevědomí v tom, kým opravdu jsme:
Záložka: PRAVÝ ŽIVOT
Podzáložka: LIDSKÁ PSEUDOMYSL
------------------------------------------------------------------