Vědomí pro svou existenci mysl nepotřebuje, zatímco mysl bez vědomí neexistuje.
...Kdyby nic jiného než mysl neexistovalo, neměli bychom šanci na to přijít. K tomu, abychom rozeznali, co mysl je, potřebujeme něco, co myslí není...
... Dostáváme podvědomý strach, že pokud o sobě přestaneme přemýšlet, přestaneme také existovat, a proto se naše pozornost upíná k obsahu mysli.
(zpět: II. Klíčem je uvědomění)
III. EXISTENCE HLUBŠÍ REALITY
Svět je mnohem více nežli to, co běžně vnímáme.
Výsledkem mého mnohaletého, dosavadního životního hledání mé vlastní podstaty, je poznání, že na nejhlubší úrovni jsem (my všichni jsme) součástí vědomí, které je zdrojem veškerého stvoření.
Toto uvědomění mě hluboce změnilo. Sevření minulosti odpadla. S tím souviselo, že také mé starosti o budoucnost mne postupně přestávaly skličovat. S přibývajícími zkušenostmi s vlastními zážitky přítomného bytí jsem začal vnímat změny, jež byly osvobozující.
Pořád jsem se sice cítil jako “já”, ovšem bez potřeby chodit si pro vědomí své totožnosti do vzpomínek či do snů o zítřku. Byl jsem stále spokojenější a spokojenější s věcmi, jak jsou”teď a tady”, a přišlo mi snadné v přítomnosti setrvávat. Vlastně jsem musel vyvinout docela dost úsilí, když jsem chtěl po delší dobu zůstat ponořený do nějaké myšlenky.
Na rozdíl od Eckharta mé probuzení nepřišlo v rámci traumatické události, něčeho jako “temná noc duše” či podobné krize. Sice někde na začátku nastal moment, kdy mi bylo jasné, že mluvení, myšlení a čtení o osvícení už mám dost a “budu pro ně raději něco dělat”, posun od ztotožnění se s myšlenkami a emocemi k živoucí přítomnosti přišel ale postupně, mezi lety 2001 a 2003.
Souvisí nějak zážitky během vašeho vývoje vědomí s vírou v Boha?
Ne docela. Problém s vírou v Boha spočívá v tom, že víra může mít tendenci plést se do cesty přímému prožitku, o kterém hovořím, protože ego si utváří obraz Boha podle sebe.
Zamyslíte-li se nad bohy a bohyněmi různých náboženství, obvykle jde o božstva, kterých je třeba se obávat a sloužit jim. Často jsou nespokojena se světem a člověkem a projevují se se stejnou emocionální proměnlivostí, jakou vykazuje ego osobností, jež tyto bohy vynalezly.
Ne každý věří v Boha. Ne každý věří v sebe. Nevěřící jednoduše věří v něco jiného. Egoistické mysli je ovšem úplně jedno, čemu věříme, stačí jí, když se naše pozornost nechá pohlcovat myšlením. Uctíváme své myšlení a falešná představa o “já” se tím udržuje úplně stejně jako v náboženství.
Možná vás překvapí, že důvodů pro víru v Boha není více než důvodů, proč věřit ve vlastní ruku. Kdybych se vás zeptal, zda věříte ve svou ruku, dozajista by vám ta otázka přišla podivná. To proto, že věřit v existenci něčeho, co je odjakživa součástí našeho těla, není zapotřebí. Prostě nemá cenu “věřit” v něco, o čem víte.
Pokud se někdo otáže: “Věříte v Boha?”, pak tomu, kdo prožívá přítomnost božství, zní taková otázka stejně zvláštně, jako by byl tázán, zda věří, že má ruku. Nepotřebuje v Boha věřit, protože zná sám sebe jako projev Boží bytosti. Nepotřebuje se rozmýšlet o tom, co neustále prožívá, tedy o skutečnosti, že Bůh je a že na nejhlubší úrovni je jedno se všemi.
Na rozdíl od božstev, která lidé obyčejně uctívají, nemá Bůh žádný tvar, formu ani jméno, pohlaví či tělo. Jeho Božství je základem naší existence. Můžete si to vyzkoušet sami tak, že se plně naladíte na přítomný okamžik. Když umlkne mentální šum a emocionální klokotání, začnete vnímat svou pravou podstatu, jež je vědomím bez formy, které je pramenem všeho.
Pro lepší pochopení toho, co mám na mysli, když hovořím o povstávání všeho ze zdroje bez formy, si představte, že cestujete částí vesmíru bohatou na hvězdy a narazíte na cosi, co vypadá jako dlouhá, černá řeka, z níž nemůže uniknout žádné světlo. Z této prostorové rokle neustále stoupá pára jako jakási mlha, ale hned zase klesá zpět. Mlha představuje potenciální zrození forem z této bezforemné řeky. Když část páry zůstane v mrazivém okolním prostoru dostatečně dlouho, zmrzne do určitého tvaru a odlétne do vesmíru. Potenciál pro existování se uskutečnil, alespoň na chvíli. Bezforemná věčnost vytvořila dočasnou formu. Některé vydrží pouhou nanosekundu, jiné miliardy let.
Nejspíše vás ještě nenapadlo uvažovat o sobě podle mého výše uvedeného příměru jako o jednotných s tímto zdrojem bez formy, jenž dává všem formám vzniknout. Přímý zážitek vaší neomezené podstaty je vám však k dispozici neustále. Když si začnete uvědomovat přítomný okamžik, dovolí vám bezčasovost každého momentu zakusit bezforemnost bytí samotného.
Kdybychom nevěřili v nic, nezpůsobovalo by to utrpení? Naše přesvědčení nám přece brání se zbláznit.
Hodně lidí bere svá přesvědčení jako tu nejdůležitější složku vlastního života. Miliardy obyvatel Země mají svá pevná přesvědčení a svět to od utrpení neosvobodilo. Naopak, stačí se podívat na množství osobního i celosvětového trápení a vidíte, že chaos je navzdory lidským přesvědčením realitou lidstva.
Není náhodou, že svět založený na přesvědčeních překypuje chaosem a strádáním. Lidé se ztotožňují se soubory myšlenek a utvářejí si z nich přesvědčení, ta slouží jako stavební kameny pro ego, které vnímá samo sebe jako oddělené od ostatního světa, nebo lépe řečeno jako samostatný svět. To mu pak dává volnou ruku k páchání krutostí na druhých lidech, na stvořeních, se kterými sdílíme planetu, i na Zemi samotné. Právě toto falešné já vytváří tíži, zármutek a muka, jež mnozí z nás prožívají.
Pevná přesvědčení často považujeme za základ hodnotového systému. Jenomže i hodnoty jsou pouhými představami o tom, co je v životě “správné”. Osobní i celosvětové utrpení, jehož jsme všude svědky, je však důkazem, že morálka založená na tom, co si určití lidé myslí - a co nám říkají, že si máme myslet i my -, je chabou náhražkou za morálku přirozenou, která se spontánně vynoří, pokud jsme zakotveni v klidném vědomí našeho skutečného já.
Uvědomění si, co znamená žít harmonický život, i schopnost rozpoznat, kdy se náš život ocitl v nerovnováze, nepřicházejí z myšlenek, nýbrž z toho, co leží za nimi. Přirozená morálka, obsažená v existenci, vyplyne na povrch tehdy, když falešné “já” se svými koncepty morálky selže nebo nedominuje. Právě z tohoto důvodu budou vlastnosti uvědomění, tedy takové charakteristiky, jako je klid, moudrost, soucítění a radost, tvořit základy morálky v další fázi vývoje lidského vědomí.
Pomohlo by, kdybych se vyhříval v kolektivní jednotě, a vyhnul se tak vnímání věcí jako zlých? Nedokážu předstírat, že vše je dokonalé, když je svět plný takových hrůz.
Procházíme-li životem, a omylem považujeme “hlas v hlavě” za “sebe”, přispíváme tím k mnoha hrůzám.
Jakmile rozpoznáme, že jsme všichni projevem téže bezforemné reality, začne být obviňování druhých z toho, že jsou zlí, stejně nepřínosné jako odsuzování vlastní ruky. Na rozdíl od toho naše koncepty dobra a zla, správného a špatného, naopak posilují zdání, že jsme od sebe oddělenými entitami, a nikoli vyjádřením jediné reality. To pak právě způsobuje, že neustále selháváme ve vytvoření společné harmonie. Jelikož je jeden “dobrý” a druhý “zlý”, neustálý zápas o to, kdo patří kam, vede ke zmatkům, bolesti a nekončícímu násilí na úrovni jednotlivce i celého světa.
Z vyšší perspektivy vědomí, jež je zdrojem všeho, a z pohledu jednoty, jíž jsme všichni součástí, vidíme, že určité skutky podporují utrpení, zatímco jiné rozmnožují mír. Lidé vytvářející utrpení pro sebe i druhé si neuvědomují, co dělají, protože jim nedochází, že nakonec jsou jedno s osobou, které ubližují. Míra, do jaké si uvědomujeme naši skutečnou podstatu a jednotu s tím, z čeho vše povstává, ovlivňuje, zda svým chováním podporujeme iluzi oddělenosti nebo zda se vzájemně přijímáme jako projev inteligence ležící v jádru vší reality. Jedna cesta vede do utrpení, druhá k míru.
Dalo by se říci, že “dobro” je všechno to, co podporuje mír, jenž provází vědomí našeho pravého já, zatímco “zlo” je to, co produkuje utrpení, jež vzniká odporem vůči realitě. Protože ale skutečnost není takto černobílá, bude nejlepší používání slov jako “dobrý”, “zlý”, “správný” či “špatný” omezovat, abychom předešli zbytečnému nedorozumění a debatám.
A není to tak, že vše, o čem hovoříte, je nakonec pouhou součástí mysli?
Realita, o níž hovořím, existuje nad omezenou verzí, kterou nám podává mysl. Realita poskytuje mysli prostor pro existenci.
Vědomí pro svou existenci mysl nepotřebuje, zatímco mysl bez vědomí neexistuje. Vše, co říkám, je součástí mysli, neboť slova jsou vyjádřením myšlenek. Nicméně realita, na kterou slova ukazují, nemá nic společného se zvuky vycházejícími z našich úst ani s představami v našich hlavách.
Kdyby nic jiného než mysl neexistovalo, neměli bychom šanci na to přijít. K tomu, abychom rozeznali, co mysl je, potřebujeme něco, co myslí není. Dejme tomu, že na něco ukážete a řeknete: “Tohle je lampa.” Tím zároveň uznáváte, ačkoli to přímo neříkáte, že existují také jiné věci než lampa, a to včetně vás.
Fakt, že si můžeme povšimnout změny, svědčí o přítomnosti něčeho trvalého. Bez čehosi stálého v pozadí, co by poskytovalo perspektivu a kontrast, bychom nemohli vnímat galaxie, lidi, místa, přírodu, předměty, události, myšlenky ani emoce, protože tohle vše je nestálé. Avšak ono “něco” v pozadí vlastně není “něčím”. Je to prostě vědomí, které vše pozoruje.
Může se nám zdát, že nic než mysl neexistuje, protože obsah mysli působí spojitě, jedna myšlenka přechází ve druhou. Myšlenky a emoce se kombinují a utvářejí příběh o “nás” a přesvědčení s ním související. Náš příběh se postupně stává neproniknutelnou hradbou a my si přestáváme uvědomovat tichý prostor, z něhož se všechny ty emoce a myšlenky vynořují. Podle míry, do jaké si nejsme schopni všimnout prostoru mezi myšlenkami, ztrácíme kontakt se svým skutečným bytím. Opravdové prožívání naší přirozenosti je nahrazeno příběhem o “nás”. Dostáváme podvědomý strach, že pokud o sobě přestaneme přemýšlet, přestaneme také existovat, a proto se naše pozornost upíná k obsahu mysli.
Pozornost a vědomí jsou tedy jinými způsoby, jak popsat, kým jsem?
Ano. Tato slova popisují to, co nemá žádnou formu. Jedinou věcí, která nemá absolutně žádnou formu, je vědomí, z něhož jsme povstali a jehož jsme projevem.
Koncept “pozornosti” byl dnes zredukován na popisování zaostření mysli, zatímco ve skutečnosti být pozorný vyžaduje mysl utišit. Pozornost je vědomí projevené jedinečně v každém z nás. Dalo by se říci, že pozornost je vědomí, které si uvědomuje samo sebe.
Když si všimnete “hlasu ve své hlavě”, je to začátek konce ega, naší falešné osobnosti se všemi jejími přesvědčeními a hodnotami založenými na myšlení, protože jeho moc vyplývá do značné míry z toho, že zůstává nepovšimnuto. Příběh o “nás” se začne kousek po kousku rozpouštět, a my tu přesto dál zůstaneme, živí a netknutí.
Po nějakém čase si uvědomíme, že vědomí je více než jen pouhé klidné útočiště od myslí způsobovaného utrpení. Všimneme si v tomto pokojném prostoru velice známého pocitu. Začne nám být jasné, že tento stav míru je naší skutečnou identitou.
