Klid prožíváme jedině my. Není to nic, co by s námi prováděl někdo jiný. Avšak dokonce i tento přístup nás může od skutečného klidu nakonec odvést, zvláště když získáme dojem, že klid je cosi, na čem "musíme pracovat"...
(zpět: Vnitřní klid - náš Domov)
I. Hledání klidu
Jednoho podzimního rána roku 2003 jsem vešel do kuchyně a sdělil matce: “Už nic nehledám”.
Z pozadí mého vědomí se do popředí přesunula jasnost plná klidu. Náhle mi připadal pocit pokoje úplně normální. Velmi se lišil od všech mých dosavadních vzpomínek, které hovořily o životě plném bloudění v přemýšlení a emocích. Teď mi přišlo, že pokoj je mým přirozeným stavem odjakživa.
Jako bych se vrátil domů k sobě samému.
Teprve teď jsem si všiml, jak hluboce jsem vlastně hledal. Neměl jsem ani potuchu o tom, jak velká je má úzkost a jak zoufale se snažím najít pokoj, dokud neuběhla celá léta hledání a toho rána to všechno soužení konečně zmizelo navždy.
Všichni chtějí prožívat pokojný klid a mír. Lidé dělají všechno možné, aby se vyhnuli stresovým situacím nebo aby uskutečnili své sny, které jim, jak doufají, pokoj přinesou.
Překvapilo by vás, kdybych vám řekl, že prožívání klidu nijak nesouvisí s momentální situací, ve které se nacházíte, nýbrž naprosto záleží na tom, kde se nachází vaše pozornost?
Pro ilustraci toho, o čem mluvím, se rozhlédněte po místnosti, pokud se v nějaké nacházíte. Je v ní více věcí, nebo prostoru? Možná jste si toho dosud nevšimli, ale většinou je ve všech místnostech mnohem více prostoru nežli věcí. Průměrná místnost je tvořena zejména prostorem. A vlastně i celý svět tvoří především prázdný prostor, atmosféra, jen na povrchu Země se nacházejí různé tvary. No, a co celý Vesmír?
Zdánlivá pevnost všeho hmotného je pouhou iluzí smyslů. Dokonce i atomy, které hmotu tvoří, jsou v podstatě plné naprosto prázdných prostor, vždyť jádro i elektrony představují pouhou zanedbatelnou částečku celého atomu. A dále vzdálenosti mezi atomy navzájem. Ty jsou dokonce ještě větší, bez ohledu na druh prvku. Kdybychom nadzdvihli střechu domu a celou místnost zcela zalili betonem, co se týče prázdného prostoru v atomech mezi nimi, pořád by tam zbývalo více než 99,99% volného místa.
Objevil se tenhle prázdný prostor před nedávnem, nebo tu už existoval dávno před námi? Samozřejmě je tu už velmi, velmi dlouho. Jen jsme si jej neuvědomovali.
Kde mám klid hledat?
Třeba si říkáte, že jste klid a pokoj hledali už všude. Možná pociťujete zklamání nebo dokonce zoufalství, protože jste přesvědčeni, že jste zkusili, co se dalo, dívali se všude, a stejně to vše vyšlo nadarmo. Již jsem vám ale ukázal, že se kolem vás rozprostírá realita, které jste dosud pravděpodobně pozornost ještě nevěnovali. Možná že jste si jí nevšimli vůbec.
Skutečnost, že jste pátrali po klidu a míru na tolika různých místech, a nenašli ho, je vlastně dobrou zprávou.
Ačkoli jste přesvědčeni, že jste nahlédli všude, právě jsme si ukázali, jak snadné je nepovšimnout si něčeho, co je ve skutečnosti zcela očividné. Právě tak, jako jste doopravdy nezaregistrovali, jak moc prázdné jsou všechny věci, právě tak jste nezahlédli, že pokoj, po němž toužíte, zde již ve skutečnosti je.
Klid, který jste hledali, vyvěrá z prázdnoty prostoru, o kterém jsme hovořili, prostoru, v němž existujete. Byl tu odjakživa, všude, a my o něm nevěděli. Jakmile se ale naučíte, jak se na jeho přítomnost naladit, budete mít tolik pokoje, kolik si budete přát. Nemáte-li klid, pak proto, že jste se nepodívali právě tam, kde jste. Jak to mohu vědět?
Protože abyste mohli zde hledat, musíte zde být.
Co mám na mysli, když říkám “být zde”?
Abyste mohli být zde, musíte se nacházet v přítomném okamžiku a věnovat mu plnou pozornost. Bohužel namísto toho, abychom byli zde, si naše mysl po většinu času někde poletuje.
Nejsme-li úplně přítomni v tomto daném okamžiku, nezakoušíme skutečnost, jaká skutečně je. Namísto toho ji vidíme skrze hustý filtr našich přesvědčení, představ, myšlenek a pocitů. Takto by šla mysl popsat. Můžeme o ní uvažovat jako o stroji, který poměřuje a vyhodnocuje. Dáváte-li pozor na myšlenky, všimnete si, že neustále něco hodnotí, komentují a vyvozují závěry.
Potíž tkví v tom, že nás tohle neutuchající vysvětlování a vyhodnocování aktivní mysli odpojuje od živé reality. Jinými slovy nás myšlenky, pomocí nichž se pokoušíme chápat realitu, nakonec od skutečné reality postupně oddělují.
Soustřeďme se teď na chvíli na myšlenky. Uvědomujete si, že vám v hlavě probíhá takřka neustálý monolog? Ano, je tam, ačkoli většina z nás si jej neuvědomuje, dokud se nezastavíme a na myšlenky se nesoustředíme.
Tento “hlas v hlavě” si většinu dne povídá sám pro sebe. Jako bychom si skoro celý den povídali sami se sebou. Není to ale náš hlas, tedy hlas našeho pravého já. Je cizí.
I když jste si tohoto hlasu na rozdíl od většiny lidí všimli, stejně jste o něm asi nikdy nepřemýšleli jako o hlasu cizím. Protože se s ním úplně ztotožňujete, máte dojem, že jde o vaše vlastní myšlenky. Dokud nepoodstoupíte, tedy náhle si to neuvědomíte. Pak totiž spatříte, že veškeré tyhle myšlenky a pocity povstávají úplně samy, aniž byste je zapříčinili. Vůbec nejsou vámi! Prostě se vám dějí v hlavě a vy jim nasloucháte, sledujete je a pozorujete.
O tomto hlasu v hlavě by šlo uvažovat jako o programu, jenž do vás byl nahrán a nyní si běhá po neuronových drahách ve vašem mozku. Je to software známý pod různými jmény. Já používám stejné označení jako Eckhart Tolle ve své knize Moc přítomného okamžiku, kde tento software pojmenovává “ego”.
Takže mé ego je něco jiného než to, kdo jsem doopravdy?
Ego je pojem existující tisíce let. Jeho význam se ale v průběhu staletí změnil. Používá se pro naše skutečné já i pro naše falešné já, a někdy i pro specifické aspekty já, jako třeba u Freuda. Různí lidé termínem ego myslí různé věci.
Když o egu hovořím já, nemluvím o tom, kým skutečně jsme, nýbrž o falešném vnímání já, o představě, obrazu o sobě, který si nosíme v hlavách.
Dobře to lze vidět, když k vám někdo přijde a řekne: “Potřebuji zapracovat na své image.” Vlastně říká, že je zde nějaký pozorovatel, který svou image sleduje a došel k závěru, že ji bude třeba upravit. Nebo občas slyšíte: “Takhle o sobě nepřemýšlím.” Onen člověk vám chce sdělit, že se vnímá jinak, než jej vnímáte vy.
Software, skoro bez přestání běžící v našich nervových obvodech, působí jako silný filtr myšlenek, představ e emocí, přes který vidíme realitu. Většinou o něm ani nevíme. Je natolik jemný, že jej máme natažený přes vnímání skoro po celý život, pokud nás na něj něco neupozorní. Duševní procesy s ním spojené pohlcují většinu naší pozornosti a zbývá jen velmi málo prostoru pro spatření věcí, jaké doopravdy jsou, včetně toho, kým doopravdy jsme my.
Falešnou identitou trpí většina lidí. Domníváme se, že jsme našimi myšlenkami, emocemi a naším chováním, a přitom to všechno produkuje pouze naše mysl. Myslíme si o sobě, že jsme “já” s osobními dějinami toho, co se nám líbí, co jsme v minulosti zažili a co bychom rádi prožili v budoucnosti. Nakonec si život začneme vysvětlovat jako to, “co se nám děje”.
Když budete pečlivě sledovat, povšimnete si, že veškeré vaše myšlenky, emoce a chování, včetně všeho toho, co se děje, se děje jen na povrchu reality. Pod ním se skrývá tichá, neviditelná inteligence, která to vše pozoruje. Tato neviditelná inteligence je čistým vědomím. Nemá tvar ani formu, jednoduše je. Mohli bychom o ní přemýšlet jako o čistém “bytí”, které existuje ještě předtím, než povstanou věci a události. Právě z něho pocházejí veškeré předměty, příroda, lidé, místa, události, myšlenky a emoce.
Toto čisté bytí, tuto inteligenci, z níž všechno povstalo, nelze poznat prostřednictvím slov nebo konceptů. Je nemožné ji i popsat, či si ji představit. Lze ji ale prožívat. Prožívat to, co už dávno známe. Co máme. Čím ve své podstatě bytí sami jsme.
Podstatou našeho bytí je čisté vědomí. Dokud se tedy ztotožňujeme s hlasem v naší hlavě, žijeme s mylně pochopenou identitou. Ztotožňujeme-li se s obsahem mysli, přebýváme ve virtuálním světě, z čehož plyne, že bydlíme v oblasti myšlenkových abstrakcí.
Přejeme-li si poznat, kým skutečně jsme, musíme poodstoupit od tohoto “myslitele”, který předstírá, že je námi, a rovněž tak od představ, jež o sobě máme. Potřebujeme nahlédnout pod klokotání mysli a nalézt její zdroj, kterým je prostor čistého vědomí. Jedině tak toto věčně přítomné vědomí odhalíme jako vlastní přirozenost, kterou je čisté bytí. Raději ještě ujasním, co míním čistým vědomím. Když říkáme: “Jsem si vědom situace,” naznačujeme, že víme o našich myšlenkách o dané situaci. Takto popisujeme vědomí v běžném životě. Jenomže za naším mentálním obsahem, za tělem i za Vesmírem, existuje věčně vědomý, přítomný a formu nemající zdroj všeho, co je. Tohle čisté vědomí vždy bylo a vždy bude. A tím ve skutečnosti jsme.
Zaměříme-li se znovu, abychom si uvědomovali vědomí samé, pak se již neztotožňujeme s myšlenkami, emocemi, předměty či událostmi. Nejsme “tímto” ani “tamtím”. Jednoduše jsme, jsme projevem vědomí, které předchází povstávání všech tvarů a forem. Jsme tichými svědky a jednotní se zdrojem všeho, co je možné vnímat a pocítit.
“Být teď a tady”. “Žít v přítomnosti”. Co to vlastně znamená?
Všichni jsme již slyšeli něco jako “být v přítomnosti”, “setrvávat v přítomném okamžiku”, žít přítomností”. Když tedy hovořím o čistém “bytí”, nejspíš si pro sebe řeknete: “Ale vždyť tohle všechno už znám!”
Ano, miliony lidí slyšely o potřebě života v přítomnosti, a přece se většina z nás lopotí a dál prožívá bolest rok za rokem. Evidentně nestačí o životě v přítomném okamžiku jen slyšet. Mluvit o něm je dnes moderní a rozprávějí o něm sportovci i filmové hvězdy, ale nepomáhá to. Musí se stát prožitkem, přesněji řečeno, musíme s ním opět splynout. (Vy už víte, že přítomný okamžik je jediné, co existuje. Skutečnost, že o přítomnosti jako zdroji všeho víte, vám umožňuje ji také prožívat, budete-li chtít. Lidé stále říkají”: Až uvidím (uslyším, prožiji), pak uvěřím. Já říkám: “Až uvěřím, pak uvidím. Až uvěřím, pak uslyším. Až uvěřím, pak prožiji.”) Pak už o něm nepotřebujeme hovořit, dokonce se o něj ani snažit. Musíte jej opět zažít jako stav bytí.
Občas mají lidé dojem, že povídání o přítomnosti bylo už příliš. Předpokládají, že o ní již všechno vědí, jelikož načetli hromady knih a absolvovali řadu seminářů a soustředění, které jim jejich pochopení prohloubily. Ale po několika letech snahy přichází únava.
Opravdový přítomný okamžik ani nevyčerpává, ani nevzrušuje. Právě naopak, je podstatou radosti, jasnosti a pokoje. Nádherné mysterium přítomnosti vás naplní úžasem nad prožívanou úlevou a osvobozením.
To, čeho již “máte dost”, je jen vaše představa přítomného momentu, která vás rozrušuje svými možnostmi, avšak stále zůstává mimo dosah. Kdykoli se takto cítíte, důvodem je snaha vaší mysli prosadit se proti realitě, analyzovat a pochopit vše pouhým vysvětlováním. Tímto způsobem pak mysl působí jako neviditelná bariéra mezi vámi a skutečností. Podobně jako se dva magnety stejnými póly odpuzují, také vy, kdykoli se snažíte o pochopení, vlastně od sebe oddalujete právě to, co chcete mentálně zachytit.
Život je nádherně zařízen tak, že nám přináší zážitky, jež nás do přítomného okamžiku zvou. Život se v podstatě neustále snaží nám takové chvíle pozvání přihrávat, opakuje zprávu o přítomném okamžiku, dokud člověk v životě nezačne uskutečňovat to, o čem hovoří a na co ukazují slova.
Přesuneme-li se do jednoduchého pobývání v přítomnosti, zakusíme hluboký pokoj plný radostného života, klid nijak nesouvisející s naším snažením o přeorganizování života nebo snahou měnit události v naději, že pak budeme žít klidněji.
Objevíme klid a mír coby naši prvotní vlastnost, která tu vlastně vždycky byla.
Myslím, že lidé neznají skutečný význam slov “klid” a “mír”.
John Lennon ve svém slavném hitu Imagine zpívá: “Představ si, že všichni lidé žijí v míru.” “Představ si, že všichni lidé žijí pro dnešek.” Krásná představa. Je smutné a zbytečné, že většina lidí je stále ochotna a schopna mít pouze představy.
Nicméně slovo “mír” je zajímavým oříškem. Používá se tolika různými způsoby, že se jeho význam dost rozmělnil. Rozdrobil se v nekonečném řečnění, symbolech na tričkách a samolepkách na náraznících a zbyla z něj pouhá myšlenka, ještě k tomu v každé lidské hlavě jiná.
Zamyslete se, co by si pod větou “všichni lidé žijí v míru” představily různé osoby. Pro muslimského, křesťanského nebo židovského fundamentalistu by znamenala, že se všichni musejí obrátit na jeho víru a praktikovat stejné úkony, někdy dokonce včetně zabíjení ve jménu svého “boha”. Pro ně je jedinou cestou striktní dodržování islámského práva, určitého výkladu bible či tóry. Na rozdíl od nich by lidé, kteří v Boha nevěří vůbec, slovem “mír” vyjadřovali situaci, kdy “si každý dělá, co chce, pokud při tom nikomu neubližuje”. Jinak nikdo nikoho neřídí.
Svět je zaplaven násilím a nevyslovitelnou krutostí. Pro mnohé mír znamená prostě jen nepřítomnost násilností, ukončení zvěrstev, týrání, zneužívání a zejména válek. Z jejich pohledu mír znamená mír mezi národy a jednotlivci, ukončení kolotoče bojů.
Tvrdím, že naše porozumění míru, které je nevyhnutelně v konfliktu s chápáním jiných lidí, nám ukazuje zcela mylným směrem. Dokonce nás vede přímo na opačnou stranu, neboť v nás vytváří dojem, že mír je cosi, co lze nalézt ve vnějším světě, kupříkladu tak, že zpřísníme zákony, zavedeme určitý způsob životního stylu a nebudeme se pouštět do bojů.
Chápu, že nic z toho lidem nemůže přinést pokoj, spokojenost, radost ani mír. Lidé se necítí v míru sami se sebou.
Stále více lidí si uvědomuje, že touží po něčem hlubším nežli jen jakémsi pseudo-klidu rozprostírajícím se pouze na povrchu. Přejí si takový klid, který by utišil jejich nervy, zklidnil úzkost a zastavil vřavu pocitů. Tím pádem jsou mnozí přitahování filozofií, kterou propagoval motivační řečník Dale Carnegie: “Nic vám nepřinese klid, pouze vy sami.”
Měl pochopitelně pravdu. Klid prožíváme jedině my. Není to nic, co by s námi prováděl někdo jiný. Avšak dokonce i tento přístup nás může od skutečného klidu nakonec odvést, zvláště když získáme dojem, že klid je cosi, na čem “musíme pracovat”.
Bohužel čím více se zanořujeme do tohoto způsobu přemýšlení, tím více se slova Johna Lennona a Dalea Carnegieho stávají obyčejnou frází. Začínáme věřit, že mír je pouze abstraktní ideál. Přesně tohle naše mysl s realitou provádí. Přesunuje naši pozornost od skutečného prožitku a tvoří namísto něj v naší hlavě virtuální kopii, na kterou se pak díváme a se kterou se ztotožňujeme. Čím více se zaobíráme obrázky a myšlenkami uvnitř své hlavy, tím více se vzdalujeme od reality, kterou si přejeme zažívat.
Předpokládám, že John Lennon i Dale Carnegie chtěli vyjádřit hlubší pravdu, než jak si jejich slova svět běžně vysvětluje. Nepochybně zahlédli, možná i prožili, záblesk míru, který je naším bytím.
Pro tento jev Carnegie nejčastěji používal označení “vnitřní mír”. Zde je ale důležité poznamenat, že “vnitřní” neznamená “uvnitř”. Chce jen ukázat na vnitřní dimenzi beztvarosti, tedy na prapůvodní podstatu, ze které do světa povstávají všechny tvary a formy.
Je načase mír vysvobodit z vězení mysli, z abstraktní oblasti. Klíčem je uvědomění, že pokoj, po kterém toužíme, je živou, dýchající skutečností toho, kým doopravdy jsme. Nikdy se nedá pochopit myslí, jelikož jeho hloubka a trvalost jdou daleko za pouhý povrchní a dočasný klid, který tu a tam zakoušíme.
Tato kniha vám ukáže, jak žít z vaší pravé podstaty, která je v pokoji vždycky. Prožívat klid pode vším, co se v životě děje, je vaším vrozeným právem. V určitém smyslu tahle kniha představuje mapu cesty domů, k vašemu pravému já. Budete-li směřovat tam, kam ukazuje, vstoupíte do vlastního přímého zážitku pobývání sama se sebou. Stanete se důkazem, že mír je možné získat hned teď, bez ohledu na okolnosti kolem vás. Důsledkem tohoto objevu je pak doslova vývojový skok ve vědomí.
Souvisí osobní pokoj či mír nějak s mírem na Zemi?
Ano, a nikdy nezakusíme mír na celé planetě, pokud nesejdeme hluboko do přítomného okamžiku a nezakusíme zdroj všeho míru. Většina lidstva hledá mír již celá tisíciletí na nesprávném místě.
V dějinách se lidé vždycky mírem zabývali. Co ale prohlašovali za “mír”, bylo pouze dočasné a povrchní. Spíše se jednalo o příměří, klid zbraní mezi dvěma či více znepřátelenými národy. Na chvíli se dohodli, že si budou ubližovat méně než předtím. Slíbili si, že se budou snažit neprovádět věci, které by ego rádo provádělo. To však nikdy nefungovalo a fungovat nebude. Nemůže. Protože to není skutečným mírem.
Ačkoli je jistě i takovýto přechodný pseudoklid lepší než násilí a neklid, záhy se rozptýlí, neboť ego - naše představa o nás samotných, kterou si nosíme v hlavě - je ve své podstatě nespokojené a jeho nutkavé přemýšlení a reaktivita způsobují náchylnost k dalším kolům negativity. Jak by mohl nastat klid ve vnějším světě, když není dosažen a prožíván v jeho tvůrcích a nositelích? Výsledkem je, že stejně jako státy nebyly v minulosti schopné nastolit mír pomocí válek, jednání a dohod, i veškeré budoucí pokusy v této rovině jsou předem odsouzeny k neúspěchu.
Mír není, když si dva vůdci za potlesku přítomných potřesou rukama před objektivy fotoaparátů.
Mír není obřad, během něhož se podepisuj na stole smlouvy.
Mír není dobře ušitá rouška svobody a demokracie, která opravňuje k odvěkému rozpoutávání válek mezi národy, které tuto roušku nosit nepotřebují.
Klid není panoramatický výhled na spící město v údolí.
Pokoj není odpolední čtení knihy na pohovce, dopolední práce v dílně a večerní sezení u televize.
Mír není, když někdo ukazováčkem a prostředníčkem ukáže “V” jako znamení vítězství.
Mohli bychom v tomto přehledu pokračovat docela dlouho. Nabízí se mnoho scén, které symbolicky znázorňují klid a neaktivitu, jenomže žádná z nich není tím, co mám na mysli, když hovořím o míru či pokoji.
Čili jinými slovy, tiché město není důkazem hlubokého a trvalého pokoje?
Není, protože za každými dveřmi zdánlivě klidného města žije jedno ego nebo i více eg najednou a ta sama sobě nevyhnutelně způsobují utrpení a někdy se trápí i vzájemně. Pohodové chování a klidná nálada se mohou změnit během krátké chvilky. Číhá pod nimi napětí, rozruch, neklid. Jsou pouze dočasným tichem, přinejlepším.
Snažíme se domluvit, zamluvit, vyjednat, uzákonit či nějak jinak vytvořit něco, co tímto způsobem vytvořit nelze, a mír, který je ve skutečnosti již právě zde, míjíme. Pokoj je trvalý a vždy přítomný pod děním v každé situaci, pouze čeká, až si ho všimneme a prožijeme jej. Nesmíme si jej plést se symboly, obřady a jinými aktivitami. Veškeré myšlenky, záměry, emoce, předměty a události jsou svojí podstatou netrvalé. Neustále se posunují a mění, rostou nebo se rozpouštějí, zatímco mír tu vždycky byl a vždycky bude.
Dobrá zpráva je, že jakmile přestaneme této skutečnosti vzdorovat, objeví se osobní i celoplanetární mír, o který jsme dlouho usilovali a po němž jsme odedávna toužili. To proto, že pokoj, který si přejeme pro ukončení našeho osobního trápení, je tímtéž mírem, jejž hledají celé národy. Mírem, jenž se v současnosti stává nezbytným pro přežití lidského druhu. Osobní i celoplanetární mír spolu souvisejí, jelikož naše touha po míru a pokoji je na nejhlubší úrovni touhou poznat, čím doopravdy jsme. Každý krok, který učiní jednotlivec směrem k objevení sebe sama, jej posunuje směrem k míru.
Jak přesně může osobní klid vést ke světovému míru?
Probuzení jednoho člověka k jeho pravé podstatě působí jako katalyzátor pro ostatní. Jako by klid vycházející z jedné osoby začal rezonovat s čímsi ležícím hluboko v ostatních. Probudíme-li se z našich falešných představ o sobě, fungujeme jako zrcadla a pro druhé začíná být stále těžší pokračovat ve své roli, setkají-li se s autentickou bytostí. Uvědomění si našeho pravého já se šíří po planetě a je neseno vlnou míru.
Jinými slovy, neviditelný pokoj, prostírající se celým vesmírem, se stane tím, co nazýváme “světovým mírem”, pouze tehdy, až se po Zemi rozšíří osobní zážitek klidu a míru.
Dalo by se říci, že mír spíše připomíná nějakou živou entitu, která proniká a obklopuje nejen celou naši planetu, ale také všechny galaxie, ano, celý vesmír. Rozprostírá se napříč nezměrnými vzdálenostmi v kosmu a nachází se i v nekonečně malých prostorech na subatomární úrovni. Tato živoucí entita je inteligencí, vědomím, podstatou všeho, čím každý z nás doopravdy je. To jediné, co musíme udělat, je naladit se na ni.
Pouť za vnitřním klidem či mírem byla vždycky cestou za námi samými a hledání světového míru vždy znamenalo hledání globálního probuzení naší kolektivní jednoty, vyjádření samotného bytí. Cíl je, abych tak řekl, pro jednotlivce i pro celou planetu stejný. Je jím poznání, že hlouběji, pod myšlenkami na sebe, jsme čistým vědomím, které je stavem radostného pokoje.
Opouští vás někdy tento pokoj, o kterém mluvíte?
Pojďme zpátky do kuchyně, kde jsme tuto výpravu společně začali. Když jsem své matce oznámil, že již dále nehledám, všiml jsem si, že se její oči zaměřily jinam. Samozřejmě odpověděla povzbudivě: “Dobře, Chrisi, to je v pořádku.” Sice se upřímně radovala se mnou, nicméně doopravdy neporozuměla, co to znamená, že “již dále nehledám”.
Já byl více než šťastný. Byl jsem radostný, spokojený a tiše jsem žasl nad tím, co se stalo.
Od onoho dne je se mnou tento vnitřní klid bez přestání. Je doprovázen pocitem, že když pozoruji svět, hledím na cosi posvátného. Cítím, že lidé, místa, předměty a celá příroda mají kořeny v hluboké posvátnosti. A i v těch nejnáročnějších dnech pociťuji kdesi pod rozruchem ukrytou přítomnost pokoje. Zjišťuji, že jsem vzájemně vyladěn s něčím, co leží nad mými přáními, strachy a příběhy, které si o životě vyprávím. Jako by někdo ztlumil zvuk toho, co se kolem mne děje, ale nejen tam, i v mé hlavě.
Podobně jako kompas, jenž neustále ukazuje na sever, je má vnitřní bytost bez přestání nasměrována na mír, jenž je inteligentní a zároveň radostný. Po onom ránu, kdy jsem vstoupil do kuchyně, mé prožívání pokoje jemně a pomalounku rostlo a pokračuje v tom podnes.
Uvědomuji si, že to, co se již nějakou dobu děje se mnou, může se stát komukoli. Je to povzbuzující, protože jsem si vždycky přál, stejně jako mnoho lidí, aby se svět stal lepším místem. Nyní vím, že to začíná s objevem našeho vlastního pokojného “já”.
