Bojím se vlastní jednoduchosti a nezajímavosti

Hraji hru o lajky

Jak často jste se cítili závislí na tom, abyste byli, dělali a měli "víc"? Abyste naplnili potřebu být hodni, úspěšní, zajímaví nebo více probuzení? To vše je poháněné pocitem, že to, co děláte, co říkáte a kdo jste, "není dost dobré"? Tento tlak být "víc" je jen zhoršen třeba tolik "oblíbenými" sociálními sítěmi... Je to tisíckrát zesíleno hyperkonektivitou, kterou zažíváme ve dne i v noci: notifikace, pingy, sledující, lajky, sledování, komentáře a nekonečný proud vyplňovacího obsahu, který nám zahlcuje obrazovky - tedy naše pseudoživoty... Než se nadějeme, jsme uvězněni v nutkavé potřebě vytáhnout mobil v každé vteřině stání či sezení, uvězněni v boji po sebezdokonalování poháněném fomo (strachem z toho, že něco důležitého propásneme) a toxickým srovnáváním ("Jsem oproti nim na nic... Oni jsou lepší..."). To vše vytváří hluboké zoufalství a odcizení od sebe sama. Naprostý odklon od toho, kým opravdu jsme a jakou neopakovatelnou hodnotu a potenciál každý máme. Je to tak automatické a proto tak nenápadné...


Během třiceti sekund na sociálních sítítch není neobvyklé vidět několik reklam, aspirativní citáty, podprahové vjemy probouzející vztek, krásné lidi cvičící dokonalou jógu, tančící kočky, muže s korálky mala a dělající zelené smoothie, videa lidí v exotických destinacích... Seznam pokračuje...
Co to znamená? Novinky se prodávají. Chaos se prodává. Negativita se prodává."Buď víc, než jsi" se prodává. "Dělej něco lepšího nebo alespoň stejného" se prodává. Jednoduchost a klid se však neprodává. Jednoduchost a klid jsou nudné, směšné, psycho. A tak se učíme bát vlastní přirozenosti, kterou jsme si přejmenovali na jednoduchost. Pokud chceme být obdivováni, milováni, atraktivní a někým, musíme vystoupit z vlastní jednoduchosti a vlastní krásy.


Většina lidí jednoduchost nesnese

Když se zamyslíme nad pojmem "jednoduchost", vlastně víme vše. V našem jazyce to mluví za vše. Máme nápovědu přímo před očima. Kdo ví, jestli to byl záměr, nápověda... Jedno-duchý, tedy s jedním, svým vlastním, pravým Duchem, svou pravdou Podstatou. Jedinečný, přirozený, blahodárný, velkolepý, mocný. Nikoli rozdvojený, roztrojený, roz...x , podle toho, komu všemu je třeba se zalíbit, komu všemu je třeba sloužit.

Existují lidé, kteří si vědomě přejí, kdyby mohli být tím, kým skutečně jsou. Tito lidé touží přestat se přetvařovat, honit se za uznáním, plnit požadavky druhých, které jdou proti nim samotným. Jenže tito lidé často zůstávají u tohoto svého niterného přání, protože podléhají tlaku nemocné společnosti, že nejsou dost dobří, dost zajímaví, dost šílení, zkrátka že by měli být něčím lepším. 

A tak se dříve či později i někteří z nich začínají zdobit peřím, kupují si teplákové soupravy, nejnovější Iphony, učí se opičí tance, špulí rty, jezdí na "žádoucí" dovolené a konají další a další vyčerpávající aktivity, jen aby byli konečně skvělí a uznávaní. Ohromující. Aby byli hodni. Protože ostatní nemají rádi jejich jednoduchost. A proč? Protože nesnáší tu svou. Jsou v zajetí svého falešného přesvědčení o tom, že se nesmějí prozradit svou přirozenou jednoduchostí, která jediná je nekonečným zdrojem jejich vlastní síly, jedinečnosti a tvoření. Toto falešné přesvědčení je drtí a kosí každý den. Ale z nějakého důvodu jim to zatím nevadí. Jsou zaslepeni falešnou představou, která má sílu. Co z toho, že destruktivní. Co z toho, že se tímto vzdávají všech pokladů, které mají. Co z toho, že se vzdávají své naprosté jedinečnosti a velikosti, po které všichni sami touží, která by všem otevřela oči i srdce.

Ano, tito lidé jsou chudáci. Jsou žebráci, kteří žebrají o uznání, o úctu, žebrají o novou tvář, protože ta jejich vlastní jim z nějakého důvodu přestala vyhovovat, přestala jim být dobrá. A tak více a více lidí nechce být tím, kým skutečně jsou. Škoda, řeknou někteří. Kdyby to ovšem byla jen škoda. Je to přímo katastrofa. Katastrofa globálního rozsahu. Lidé se zříkají sebe samých, své vlastní síly a moci. Místo toho se snaží hrát stínovou hru o nejlepšího, nejblbějšího, nejoplzlejšího, nejvulgárnějšího, nejbohatšího, nejoriginálnějšího, nejzajímavějšího... Pro koho vlastně? Pro ty, kteří se snaží hrát hru o nejlepšího, nejblbějšího, nejoplzlejšího, nejvulgárnějšího, nejbohatšího, nejoriginálějšího, nejzajímavějšího. Pro nikoho jiného. Pro stejné trosky, které nevěří ani sami sobě a své vlastní Podstatě.

Problém pro tuto společnost je v tom, že dav je síla. Platí to pro destruktivní síly. Ty potřebují mnoho svých zastánců, aby dokázaly narušit svou opačnou kvalitu. A hle, máme je. 

Sociální sítě nevznikly náhodou. Každý okamžik se neinkarnují na Zem duše jen náhodou. Náhoda neexistuje. 

Sociální sítě byly na Zem vrženy přesně podle plánu mocných, přesně kdy měly. Kdy mají potenciál způsobit chaos, otupování lidí, destrukci zevnitř i zvenku. Proto jsou tak návykové. Počet lidí přitahovaných k této sebedestruktivní síle je úměrný počtu lidí s odpovídajícími vibracemi. Byl čas, lidé. Nízké vibrace vládnou tomuto světu - této planetě Zemi v záporné, minus třetí dimenzi bytí. Stejné přitahuje stejné. 

Ten, kdo se vědomě rozhodne zůstat sám sebou - "jednoduchým", poznává, co je to Pravý život. Pokud si zachováte čisté srdce, své pravé vědomí, pak jste vítězové. Pak poznáte, co je to síla vlastního vědomí. Pak si svůj život tvoříte vědomě, tvoříte si každičký okamžik svého života a víte, že nebýt sám sebou znamená nežít. Jen přežívat v režimu loutky ovládané těmi, ke kterým nevědomě či vědomě vzhlížíte.  

Žít každý den v souladu se sebou samým znamená žít v souladu se všemi a vším. Být v harmonii se svou prostotou, se svou nahotou a jednoduchostí, to je skutečná síla každého z nás, síla nekonečnosti, poznání, míru, zdraví, Lásky a harmonie. Tuto sílu jsme na Zem přišli prožít.

Toužím ještě zde na Zemi poznat alespoň jednoho člověka, který bude vyzařovat jediné. Jednoduchost a klid. Tehdy se chci zastavit a žasnout. Chci opět pocítit naprostou harmonii a Lásku, které mne ozáří a sladí se s mou frekvencí. Nemusím myslet. Nemusím nic znát. Nemusím nikoho hledat. Nemusím se dívat ani poslouchat. Má Duše to pozná. 

Věřím, že to přijde. Věřím, že se to stane a já opět ucítím, jak blízko svému Domovu jsem.

Ucítím, že jsem Doma.

Buď jen tím, kým jsi, a poznáš sílu tvořit svět takový, jaký jsi přišel utvořit.

Jak obtížné je však tím být...