V roce 1949 se přes noc stalo jméno Bruno Gröning středem zájmu německé veřejnosti. Tisk, rozhlas a filmový týdeník o něm přinášely zprávy. Po celé měsíce uváděly události kolem "zázračného doktora", jak byl brzy nazýván mladou republikou, v úžas. Byl natočen film, byly svolány vědecké prošetřující komise a až k nejvyššímu grémiu se úřady zabývaly případem Bruno Gröninga. Sociální ministr severního Porýní a západního Falcu nechal Bruno Gröninga pronásledovat kvůli porušení léčitelského zákona, bavorský ministerský předseda se naproti tomu vyjádřil, že nelze takový "mimořádný zjev" jako je Gröning nechat ztroskotat na paragrafech. Bavorské ministerstvo vnitra označilo Gröningovo působení za "nezávislou činnost z lásky".

Ve všech vrstvách obyvatelstva se vehementně a sporně o případu Bruno Gröninga diskutovalo. Emocionální vlny planuly vysoko. Duchovní, lékaři, novináři, politikové a psychologové: všichni hovořili o Bruno Gröningovi. Jeho zázračná vyléčení byla pro jedny milosrdný dar vyšší moci, pro druhé šarlatánství. Avšak fakta jednotlivých vyléčení byla lékařskými vyšetřeními potvrzena.

Světový zájem o jednoduchého dělníka

Bruno Gröning, narozen 1906 v Gdaňsku a po válce, když z vlasti odsunutý emigroval do západního Německa, byl jednoduchým dělníkem. Živil se různými činnostmi, byl tesařem, dělníkem v továrně a v přístavu. A tu najednou se stal středem veřejného zájmu. Zpráva o jeho zázračných vyléčeních se rozšířila do celého světa. Ze všech zemí přicházeli nemocní, prosby o pomoc a nabídky. Desetitisíce pomoc hledajících putovalo k jeho působišti. Revoluce v lékařství si razila svou cestu.

V zajetí zákazů, soudních jednání a ziskuchtivých spolupracovníků

Avšak byli tu i odpůrci. Podnikli vše pro to, aby znemožnili působení Bruno Gröninga. Byl pronásledován zákazy léčení, byl vtažen do procesů. Všechny snahy zařadit jeho působení do řádných kolejí se nezdařily. Jednak z důvodu odporu rozhodujících společenských sil, jednak z důvodu neschopnosti nebo zášti jeho spolupracovníků. Když Bruno Gröning v lednu 1959 v Paříži zemřel, byl poslední proces proti němu v plném proudu. Jednání bylo zastaveno, nikdy nebyl vysloven konečný rozsudek. Avšak mnoho otázek zůstalo nezodpovězených....

Útěk z bezcitného prostředí do přírody: "Tady jsem zažíval Boha"

Bruno Gröning se narodil 30. května roku 1906 v Gdaňsku-Olivě jako čtvrtý ze sedmi dětí manželům Augustovi a Margaretě Gröningovým. Jeho rodiče zpozorovali už záhy neobyčejnost svého syna, např. k němu spontánně přicházela zvířata, která jinak platila za plachá, jako zajíci a srnky a nechala se jím beze strachu hladit.

Čím více Bruno Gröning vyrůstal, tím víc se mu jevilo jeho okolí cizí. Gröning vyprávěl, že byl doma mnohokrát zbit, až byl celý modrý a zelený. Rány, jak říkal, jeho tělo nebolely, ale cítil se nepochopen.

Odpuzovaný bezcitností svého okolí, prchal malý Bruno do přírody. Cítil se více přitahován ke zvířatům, stromům a keřům než k mnohým lidem. Často zmizel na celé hodiny v blízkém lese.

"Zde jsem zažíval Boha. V každém keři, v každém stromě, v každém zvířeti, ano ba i v kameni. Všude jsem mohl po celé hodiny – nejednalo se vlastně o žádnou časovou představu – stát a přemýšlet, a vždycky mi bylo, jakoby se celý můj vnitřní život rozšiřoval až do nekonečnosti."

Divokých rvaček svých vrstevníků se nikdy nezúčastnil. Tak se často stal objektem zlého posměchu a pro svou odlišnost býval bit a trestán.

Rádo viděná uzdravení u člověka a u zvířete

Časem se stal v charakteru Bruno Gröninga patrným onen aspekt, který ho měl později přivést do ohniska zájmu veřejnosti: V jeho přítomnosti se uzdravovali lidé a zvířata. Zvlášť za první světové války vyhledával často lazarety, kde ho rádi viděli. Zranění se cítili v jeho přítomnosti dobře a mnozí se uzdravili. Také nemocní nechali poslat za jeho matkou s prosbou, aby k nim s malým Brunem přišla. V rodině a okruhu známých byla s radostí přijímána schopnost uzdravovat tohoto chlapce.

Snaha po samostatnosti

Bruno Gröning píše ve svém životopise: "Dokonce v mojí přítomnosti jako malého dítěte se nemocní lidé osvobozovali od svých potíží a děti jakož i dospělí se při rozčilení nebo hádce po několika mých slovech úplně uklidnili. Jako dítě jsem také mohl zjistit, že zvířata, která byla obvykle považována za plachá nebo také zlá, se vůči mně chovala dobromyslně a krotce. Můj vztah k rodičovskému domu byl naproti tomu podivný a napjatý. Snažil jsem se brzy o úplnou samostatnost, abych se vymanil z okolí neporozumění mé rodiny."

Vnucené a přerušené učednické roky

Když pátou třídou ukončil obecnou školu, začal se učit obchodníkem. Tento učební poměr však musel po 2,5 letech na naléhání otce přerušit. Zednický polír chtěl, aby se jeho syn rovněž vyučil stavebnímu řemeslu. Nechal ho vyučit tesařem, ale také tady nedošlo k žádnému zakončení. Hospodářský chaos poválečné doby to nenechal tak daleko dojít. Čtvrt roku před ukončením jeho výuční doby musela být firma, u které se učil, zavřena pro nedostatek zakázek. V následné době se živil různými činnostmi. Egon Arthur Schmidt píše o této době:

"Každá práce, kterou začal, se mu dařila"

"Jako o zvláštním znamení jsem byl informován různými spolupracovníky, že se mu každá práce, do které se pustil, dařila, buď to, že opravil hodiny, radiopřijímače, nebo že byl činný jako zámečník. V technických věcech se vyznal obzvlášť dobře. Neobával se také nikdy vykonávat nejhrubší a fyzicky nejtěžší práce. Jako přístavní dělník táhl za přesně takový provaz jako každý jiný z jeho druhů v práci. Nijak se tím nevynášel, patřilo to přece k cestě, která ho vedla přes hloubky, aby dorazil na výšinu. Staré čínské přísloví říká: ‚Kdo nešel nikdy bahnem, nemůže se stát světcem.´ Existují dostatečná svědectví dřívějších společníků na cestě, z nichž jedno mě teprve nedávno dostihlo a v němž se prostě a jednoduše říká, že tomu, kdo podává tuto zprávu, zůstal Bruno Gröning v dobré vzpomínce z jejich jednoroční spolupráce jako nejlepší a nejslušnější kamarád, jakého kdy měl."

Svatba a rodinné rány "osudu"

V jednadvaceti letech se oženil. Avšak jeho žena neměla pro něj žádné porozumění. Chtěla ho vtlačit do tísně měšťáckého rodinného života a odbyla vyléčení jako "vrtochy". Synové Harald a Günter, narození v letech 1931 a 1939, zemřeli oba ve věku devíti let. Ačkoliv zažili nesčetní lidé uzdravení skrze Bruno Gröninga, nevěřila Gertrud Gröningová na léčivou sílu svého muže. Nesvěřila děti jemu, nýbrž lékařům. Avšak školní medicína nedokázala pomoci. Oba chlapci zemřeli v nemocnici, Harald roku 1940 v Gdaňsku, Günter roku 1949 v Dillenburgu. Pro Bruno Gröninga to byly těžké rány osudu. Dokonce i v pozdějších letech mu samotnému vyhrkly ještě slzy, když o svých synech mluvil.

Tak byla pro něho doba mezi světovými válkami přípravou na jeho pozdější konání. Musel projít mnohými hořkými zkušenostmi, aby porozuměl lidem ve všech životních situacích a mohl s nimi soucítit v jejich nesnázích.

Pomáhat místo střílet – na frontě a ve válečném zajetí

Za druhé světové války byl roku 1943 povolán k Wehrmachtu. Tam došlo ke střetům s jeho nadřízenými. Pro jeho odmítání střílet na lidi mu hrozili, že ho postaví před válečný soud. Nakonec ale musel přece jen na frontu. Byl zraněn, dostal se do ruského zajetí a přišel na konci roku 1945 jako vyhnanec z vlasti do západního Německa.

Chování Bruno Gröninga v době války bylo odrazem jeho přání pomáhat. Dokonce i na frontě využil každou příležitost, aby se zasadil za své kamarády nebo civilní obyvatelstvo.

V jedné ruské vesnici umožnil lidem ohroženým smrtí hladem přístup k armádním zásobám potravin. V zajetí vybojoval svým kamarádům lepší ošacení, lepší jídlo a lepší ubytování. Nesčetným, kteří trpěli otoky z hladu, dopomohl k vyléčení. Za válečných hrůz neusmrtil žádného člověka, ale naopak nesčetným pomohl.

Manželský rozchod a obrácení se ke všem lidem

V prosinci roku 1945 byl propuštěn z válečného zajetí, vybudoval si v hesenském Dillenburgu novou existenci a přivedl k sobě svou rodinu. Když ale zemřel také druhý syn a jeho žena mu chtěla zakázat každou nápomocnou činnost, rozešel se s ní. Cítil se zavázán poskytovat léčivé síly, kterými byl vybaven, všem lidem. Říkal: "Nepatřím jednotlivcům, patřím lidstvu."

Začátkem roku 1949 vedla jeho cesta do Porúří. Skrze zprávy několika vyléčených bylo na Bruno Gröninga upozorněno stále více lidí. Putoval od domu k domu, vždy tam, kde ho bylo potřeba, kde ho nemocní prosili o pomoc. Tak působil v malém okruhu, až v březnu roku 1949 přijal pozvání jednoho inženýra z Herfordu, aby navštívil jeho syna.

Na tisíce onemocnělých a pomoc hledajících obléhá Gröninga

Devítiletý Dieter Hülsmann byl už delší dobu upoután na lůžko. Trpěl progresivní svalovou dystrofií a žádný z vyhledaných lékařů a profesorů mu nemohl pomoci. Poté, co se chlapce ujal Bruno Gröning, mohlo dítě znovu běhat. Inženýr Hülsmann - přemožen náhlým uzdravením svého syna - poprosil hosta, aby zůstal. Chtěl pozvat ještě další nemocné, kterým mohl tento "zázračný muž" pomoci.

Bruno Gröning tuto nabídku přijal a den co den přicházelo více těch, kteří hledali pomoc. Bylo stále více lidí, kteří se dovídali o zázračném dění kolem Gröninga. Netrvalo to dlouho a všude se o něm mluvilo. Noviny vyprávěly o "zázračném doktorovi" a v britské zóně byl předmětem denních rozhovorů. Tisíce lidí proudilo na Wilhelmovo náměstí a masy lidí obléhaly dům.

Manfred Lütgenhorst z deníku Münchner Merkur napsal 24. června 1949 mezi jiným: "Když jsem dopoledne v 10,30 hodin přišel v Herfordu na náměstí, stálo před malým dvoupatrovým domem na Wilhelmově náměstí na tisíc lidí. Byl to nepopsatelný obraz nouze. Nesčetně ochrnutých na vozíčcích, jiní, kteří byli neseni svými příbuznými, slepí, hluchoněmí, matky se zhlouplými a ochrnutými dětmi, staré matičky a mladí muži se tlačili a naříkali. Skoro na stovku aut a autobusů parkovalo na náměstí a všichni sem přišli zdaleka."

Ochrnutí, žaludeční vředy, slepota: "Pan Gröning se na mne podíval a teď už jsem opět úplně zdravý."

Manfred Lütgenhorst dále píše: ",Věříte, že budete uzdraveni?‘ ptal jsem se nemocných. Přikývli. ,Včera jste tu měl být‘, odpověděl mi jeden. ,Pan Gröning byl ve Viersenu v Porýní a zde na tomto dvoře vstalo pět ochrnutých a odešli zdraví domů. Uzdravení na dálku - ten dvůr je uzdravil.‘ Ostatní nemocní to potvrdili.

Šel jsem dál davem a stenografoval jeho neuvěřitelná vyprávění. Bylo toho tolik, že by z toho byla kniha. Když jsem si zapálil cigaretu, řekl jeden mladý muž vedle mne: ,Prodejte mi, prosím, jednu!‘ Měl na sobě uniformu a vypadal jako navrátilec z Ruska. Dal jsem mu cigaretu. Zapálil si ji a bujně prohlásil: ,Vidíte, všechno teď zase dokážu sám.‘ Přitom pohnul pravým ramenem a pravou nohou. ,Byl jste také Gröningem uzdraven?‘ zeptal jsem se. ,Ano, byl jsem v Rusku ochrnutý na pravou stranu. Pan Gröning se na mne podíval a teď jsem zase úplně zdravý, ještě to nemohu stále pochopit.‘ Šťastně pohyboval svými údy.

Přitočil jsem se k jedné skupině, která se shromáždila kolem bělovlasé, asi čtyřicetileté ženy. ,Samozřejmě‘, slyšel jsem tu ženu říkat, ,také jsem byla panem Gröningem uzdravena. Měla jsem obrovské žaludeční vředy, stále jsem hubla a kvůli bolestem nemohla spát. Dvanáct osob nás bylo u pana Gröninga. (…) Na mne se podíval a tu mi bylo, jako by ty vředy spadly jako kameny k zemi. Od té doby už nemám žádné bolesti, jsem stále silnější a rentgenové snímky, které jsem nechala udělat, ukázaly úplné zmizení vředů. Dala jsem se k dispozici lékařské vyšetřovací komisi. Mohu Vám říct, ti žasli!‘

Paní pak pokračovala: ,Ale to ještě vůbec nic není. Minulý týden tady na tom dvoře stál jeden slepý muž. Čekal tu několik dnů a nocí. Protože sem častěji chodím, všimla jsem si ho. Bylo mi ho líto a pozvala jsem ho k jídlu. ,Ne‘ bránil se. ,Nesmím propásnout ten okamžik, kdy vyjde pan Gröning.‘ Tak jsem mu podala chleba a řekla mu, že se postarám, aby byl dopraven na nádraží. ,Nepotřebuji nikoho, protože na nádraží budu moci dojít sám.‘ A pak jsem to zažila na vlastní oči. Pan Gröning přišel a ten mladý muž začal křičet: ,Já zase vidím!‘ Skutečně, ten závoj z jeho očí ustoupil. Popsal mi, jakou tašku nesu v ruce. Říkal: ,Tam jede nějaké auto a tady je cedule s číslem‘ a sám našel cestu na nádraží. Všichni kolemstojící radostí plakali."

Zákaz léčení ze strany úřadů a lékařů

Netrvalo to dlouho a také úřady - především zdravotnické - se toho případu ujaly. Byla sestavena lékařská vyšetřovací komise a Bruno Gröning obdržel zákaz léčení. Několik vlivných lékařů se stalo jeho otevřenými nepřáteli. Zasadili se o to, aby znemožnili jeho působení a požadovali, aby své schopnosti uzdravovat podrobil vědeckému prověření. Jaké smýšlení se za tímto zákazem skrývalo, je zřejmé z následujících výpovědí rozhodujících zúčastněných lékařů: "Gröning může dokazovat, co chce, ale povolení léčit mu přesto nebude dáno." "Zabývat se Gröningem odporuje vážnosti lékařského stavu." Na konci června musel s konečnou platností opustit Herford. Všechna námaha získat povolení léčit ztroskotala.

V této době v Herfordu začali lékařští odborní spolupracovníci časopisu Revue přezkoumávat Gröningovy léčebné úspěchy. Marburgský psycholog a lékař prof. dr. H. G. Fischer jel se svým štábem mimořádných zpravodajů do Herfordu. Tam vedl rozhovory s uzdravenými a musel s překvapením konstatovat, že Gröningova "metoda" byla skutečně úspěšná. Nato se Revue rozhodla přispět k vědeckému objasnění "fenoménu Gröning". Na univerzitní klinice v Heidelbergu měla být "léčebná metoda" "zázračného doktora" podrobena výzkumu.

Bruno Gröning přistoupil na návrhy Fischera, protože mu v případě příznivého průběhu přislíbil pozitivní odborný posudek. Gröning doufal, že takto najde cestu k volnému působení.

Uzdravení před očima lékařů – "Bruno Gröning žádný šarlatán"

27. července začala vyšetření. Osoby, na kterých měl dokázat své umění, byly vybrány z kruhu těch nemocných, kteří se na něho obrátili v prosebných dopisech, kterých bylo přes 80 000. K tomu navíc bylo několik pacientů kliniky Ludolfa Krehla z Heidelbergu. Všichni byli předem pečlivě vyšetřeni a byla stanovena přesná diagnóza. Nato přišli ke Gröningovi, který na ně nechal působit "svoje metody". Po celou dobu u toho byli přítomni lékaři. Stali se svědky toho, jak nemoci z části spontánně zmizely. Následná vyšetření na klinice tato uzdravení potvrdila. Také nevyléčitelná utrpení jako Bechtěrevova nemoc byla vyléčena.

V jednom předběžném odborném posudku otištěném v Revue se profesor dr. Fischer výslovně vyjádřil, že Bruno Gröning není žádný šarlatán, ale přírodně nadaný lékař duší. Tím se pokusil "fenomén Gröning" objasnit, aniž by mu přitom po právu dostál.

Gröning odmítá dělat obchod

Konečné dobrozdání mělo být vystaveno až po vyhodnocení všech výsledků. Bruno Gröning byl ujištěn, že cesta k jeho dalšímu svobodnému působení bude definitivně otevřena. Mezitím předložili profesoři Fischer a Weizsäcker (pod jejichž záštitou celé jednání probíhalo) Bruno Gröningovi následující návrh: chtěli vytvořit léčebné stanice, ve kterých měl působit po boku lékařů. Vedení a výběr pacientů měl ale přitom zůstat v jejich kompetenci.

K tomu Bruno Gröning: "Návrhy pana profesora F. v této věci se stanovenými finančními a jinými podmínkami byly vytvořeny tak, že byly pro mne nepřijatelné. Přirozeně bylo o tom vedeno mnoho rozhovorů, také s pány, kteří toto dílo chtěli financovat. S návrhy pana profesora F. jsem nemohl souhlasit a odmítl jsem je, protože: 1. nedisponuji ani fenikem, takže bych nemohl převzít žádné finanční povinnosti, protože bych je nemohl splnit, 2. nikdy jsem nemyslel na to, abych z celé záležitosti udělal obchod. Proto bylo to vše pro mne nemožným požadavkem. Kromě toho jsem chtěl dělat jenom to, co mi bylo díky mému poslání dáno: pomáhat těm, kteří hledají pomoc a tudíž být k dispozici lékařům a psychoterapeutům, ale nikdy ne z celé věci dělat obchod."

Nevystavení dobrozdání a potenciální konflikt se zákonem

Tímto odmítavým postojem Bruno Gröninga ztratili profesoři o něj zájem. Slíbený kladný posudek nebyl nikdy vystaven. Místo toho, aby mu bylo umožněno volné působení, byly mu položeny jen nové balvany do cesty. V souvislosti s vyšetřováním byla jeho "léčebná metoda" doložena pojmy jako "ošetření", "pacient" atd. a ohodnocena jako lékařská činnost. Tím byl naprogramován konflikt s léčitelským zákonem.

Po ukončení vyšetřování v Heidelbergu (předchozí kapitola výše - pozn.webu) se Bruno Gröning v srpnu 1949 vydal do jižního Německa. Chtěl uniknout rozruchu, který se kolem jeho osoby rozvířil, a stáhl se do ústraní na soukromý statek u Rosenheimu blízko Mnichova. Nejprve se podařilo jeho pobyt utajit. Avšak poté, co se první noviny o jeho pobytu v Bavorsku zmínily, nastal opravdový nápor mas.

Až na 30 000 lidí denně proudilo k rosenheimskému Traberhofu. Tisk, rozhlas a týdeník přinášely zprávy. Dokonce byl natočen kinofilm, který nese titul "Gröning" a dokumentuje dění kolem něj.

Biblické scény

Noviny Zeitungsblitz informuje ve zvláštní příloze v druhé polovině záři: "Mezitím se shromáždilo víc než deset tisíc lidí, kteří všichni hodiny čekali v nesnesitelném horku na ten velký okamžik, kdy vyšel Gröning na balkon, hovořil k davu a vyzařoval svoji léčivou sílu. Lidé stáli těsně namačkáni, aby mohli v plné míře využít jeho ’léčivé paprsky’. A už se objevily reakce u těžce nemocných na vozíčcích a židlích nebo u ostatních jednotlivců stojících na okraji. Opět začali poloslepí vidět, opět se začali zvedat a chodit doposud nemohoucí, opět pohybovali ochrnutí svými ztuhlými údy. Stovky vypovídaly o zesílených bolestech na nemocných místech, o tahu, píchání a mravenčení, o pocitu nepopsatelné ’lehkosti’ nebo o náhlém zmizení bolestí hlavy."

Nejen na Traberhofu docházelo k biblickým scénám. Všude, kde se Gröning objevil, byl rychlostí větru obklopen nesčetným množstvím nemocných. Anita Höhne popsala tyto stavy kolem Gröninga ve své knize Duchovní léčitelé dnes: "Už když jenom Gröning oznámil svůj příjezd, začaly hromadné poutě. Typická je scéna, kterou pozoroval žurnalista Rudolf Spitz při jedné návštěvě Gröninga v září 1949 v Mnichově:

’V 19,00 hodin stály tisíce na ulici Sonnestrasse. Ve 22,30 tam stály ještě. Prožil jsem toho během pěti let války mnoho, ale nikdy jsem nebyl tak hluboce otřesen jako v těch čtyřech hodinách, kdy jsem seděl naproti Bruno Gröningovi a zažil děsivou přehlídku bídy a utrpení. Drali se k němu epileptikové, slepci a ochrnutí o berlích. Matky nesly své ochrnuté děti Gröningovi vstříc. Byla tam bezmoc, zazníval křik, prosebné volání o pomoc, prosby, přání a hluboké vzdychání.’"

Státní orgány projevují přízeň

Anita Höhne dále cituje žurnalistu Rudolfa Spitze: "Nemocné na nosítkách, ochrnuté, velké množství lidí pozoroval jiný novinář z Mnichova, dr. Kurt Trampler, také na Traberhofu u Rosenheimu, kde Bruno Gröning tehdy žil. Trampler přišel jako reportér mnichovského týdeníku Münchner Allgemeine - chladný novinář, který zveřejnil jen to, co sám viděl a slyšel: ’Slyšíme sem nyní z balkonu nějaký hlas, který nepatří Gröningovi, a spěcháme k oknu. Mnichovský policejní prezident Pitzer hovoří ke shromážděným. Vypráví, že jeho trápení s ischiasem, kterým byl léta postižen, se při čekání na Gröninga zmírnilo. Pitzer určitě není žádný muž, který by měl sklon k přecitlivělým představám, ale co sám na sobě pozoroval, může dosvědčit. Teď se otevřeně hlásí ke Gröningovi a poslanec CSU Hagen ho následuje se stejným vysvětlením.’"

Také bavorské úřady o Bruno Gröningovi smýšlely dobře. Mnichovský deník Münchner Merkur přinesl 7. září 1949 pod nadpisem "Přízeň vůči Gröningovi": "Ministerský prezident dr. Erhard se na tiskové konferenci v pondělí vyjádřil, že by se nemělo nechat působení ’mimořádného zjevu’ jako je Bruno Gröning ztroskotat na paragrafech. Podle jeho názoru nestojí proti schválení Gröninga v Bavorsku žádné velké těžkosti.

Bavorské státní ministerstvo vnitra při uzávěru redakce oznámilo: Předběžné ověření léčebné činnosti Bruno Gröninga ozřejmilo, že může být považována za skutky lásky a v tomto rámci není podle léčitelského zákona potřeba žádného povolení."

Po poškození pověsti k lékařské dokumentaci uzdravení

Na Traberhofu byl kolem Gröninga vytvořen velký rozruch. Našlo se mnoho obchodníků, kteří chtěli z jeho schopností těžit kapitál. Poškodili jeho pověst a vážnost a způsobili distancování úřadů. Když se poměry zhoršily natolik, že už byly nesnesitelnými, Gröning se stáhl do bavorských kopců. Chtěl se zabývat některými nabídkami na výstavbu léčebných stanic. Jeho cílem bylo vytvořit zařízení, ve kterém by ti, jež hledají pomoc, mohli uspořádanou cestou dosahovat uzdravení. Lékaři tam měli podle heidelberského vzoru dělat prohlídky před a po jeho působení a vzniklá uzdravení dokumentovat.

Samozvaný Gröningův manažer s výhradními nároky

Z vděčnosti za uzdravení své ženy chtěl wangeroogerský obchodník Otto Meckelburg Bruno Gröninga podpořit a předložil mu konkrétní plány na zřízení léčeben. Bruno Gröning na to přistoupil a Meckelburg se stal jeho "manažerem".

Koncem prosince se oba vypravili do Wangerooge. Meckelburg tam organizoval akce, na kterých Gröning hovořil a vykonal nespočetné množství uzdravení. Daroval tomu muži plnou důvěru. V prohlášení, které učinil 8. ledna 1950, vložil budoucnost svého díla zcela do rukou Meckelburga:

"Pan Gröning vyslovuje svůj souhlas s tímto plánem pana Meckelburga a zavazuje se, že svou osobu dává plně k dispozici na dosáhnutí tohoto cíle podpořit pana Meckelburga při zamýšleném založení spolku a na spolek samotný při jeho pozdější činnosti a učinit vůbec všechno podle svých sil, co může jmenovanému účelu sloužit. Tyto povinnosti přebírá pan Gröning jak vůči panu Meckelburgovi osobně, tak také ve prospěch založení jmenovaného spolku s výše uvedenými cíli. Pan Gröning se dále zavazuje, že tuto podporu neposkytne žádné jiné osobě, ani okruhu osob. Svou činnost bude vykonávat pouze v rámci spolku a a pouze ve shodě s panem Meckelburgem."

Ještě v lednu založil Meckelburg Spolek na výzkum Gröningových léčebných metod. On sám se stal vedoucím Spolku s měsíčním platem jeden tisíc DM. Bruno Gröning nedostal žádné peníze. Ukázalo se, že Meckelburg svoje sliby nedodržel. V Gröningovi viděl jen zdroj peněz a netajil se tím, že ho označil jako svého "nejlepšího koně v maštali". Na nemocných mu nezáleželo. Gröninga k sobě připoutal smlouvou a "zázračný léčiteľ" musel dělat to, co on požadoval.

Až v červnu 1950 se Gröningovi podařilo odtrhnout se od Meckelburga, který mu za to přislíbil pomstu.

Léčitel s nabídkou přednášek

Poté Gröning několik měsíců spolupracoval s mnichovským léčitelem Eugenem Enderlinem. Tomu se v Traberhofu dostalo vyléčení a nabídl Bruno Gröningovi konat přednášky na jeho pracovišti. Ale i z Enderlina se vyklubal obchodník. Nešlo mu o to, aby pomohl, ale z "fenoménu Gröning" chtěl vytlouct kapitál. Ke konci toho roku se od něj Gröning oddělil a také další pozdější spolupráce v letech 1952/53 ztroskotala ze stejných příčin.

Léčitel - kariérista

V následujícím období Gröning přednášel v domě pro cizince Weikersheim v Gräfelfingu. Novinář dr. Kurt Trampler ho přijal k sobě a organizoval shromáždění. Znal Gröninga už od podzimu 1949. Tehdy byl v Traberhofu jako zpravodaj jedněch mnichovských novin a dostalo se mu nečekaného uzdravení nemocné nohy. Z vděčnosti napsal knihu Velký obrat a zasadil se za Gröninga na úřadech. Tak jako u Enderlina tak i v Gräfelfingu byly přednášky hojně navštěvované. Docházelo k mnoha neuvěřitelným uzdravením. Ale také spolupráce s Tramplerem se přetrhla. Jednoho dne dospěl Trampler k přesvědčení, že už se od Gröninga naučil dost, odtrhnul se od něj a působil jako samostatný léčitel.

Vynucené platby - spolupracovníci ukazují pravou tvář

Opakovaně se dostávali k Bruno Gröningovi lidé pod záminkou, že mu chtějí pomáhat. Mnozí se zajímali jen o to, jak obchodovat s jeho schopnostmi. Není obtížné si domyslet, že Gröning takové lidi neodolatelně přitahoval. Když svých cílů nedosáhli, nebo když se Gröning s nimi rozešel, pokoušeli se nejrůznějšími zdlouhavými procesy znemožnit mu činnost či přinutit ho platit.

"I takoví lidé musí být, aby se ukázalo, kdo ten člověk je..."

Proč ale Bruno Gröning pouštěl tyto domnělé pomocníky až do své blízkosti? Proč si jednoduše tyto "kšeftaře" nedržel od těla? Na jedné přednášce 31. srpna 1950 v Mnichově se k této otázce vyjádřil: "Co lidé doposud nenechali nevyzkoušené, bylo vydělávat na tomto malém muži s jeho vědomostmi a umem. Věřili, že objevili zlatý důl. Částečně měli možnost vydělat si peníze, ale potřebu neměli. I tito lidé museli být, a sice proto, aby se vyjevilo, kým opravdu jsou, že tito lidé jdou přes mrtvoly a neptají se na to, zda chorému bude pomoženo nebo ne. Jsou lidé, kteří jdou přes mrtvoly, kteří se dokáží klidně dívat na ležícího nemocného. Tito lidé se nikdy na to neptali, vyzkoušeli vše, aby byli v mé blízkosti. Vím, sem tam zazněla otázka, ano, když ten muž tolik ví, proč to nevěděl, možná neví nic... Jestli něco vím, dozvíte se kousek po kousku. Ale toto muselo být. Tento materiál chyběl k této zkušenosti, aby se pro vás všechny uvolnila cesta."

"… pak každý ví, kdo jsou"

Grete Häusler (1922-2007), uzdravená, dlouholetá spolupracovnice Bruno Gröninga a zakladatelka "Kruhu přátel Bruno Gröninga" ve své knize Tady je pravda o Bruno Gröningovi a kolem něj popisuje nasledující příhodu: 

"Když jsem se jednou loučila s Bruno Gröningem, přála jsem mu vše dobré a řekla jsem: "Pane Gröningu, přeji Vám, abyste měli nyní klid ke svému působení a abyste nebyli navštěvováni falešnými spolupracovníky", k mému velkému překvapení mi odpověděl: "Mýlíte se, tak to musí být!" Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale on mi vysvětlil, proč to všechno dělá a proč to musel vydržet. Tím mi vyjevil velké tajemství: "Vím, co člověk v sobě nosí. Ale když bych těm lidem řekl: To je lhář, to je podvodník, zloděj, tehdy by mi to nikdo nevěřil. Co musím udělat? Musím tyto lidi k sobě přitahovat, učit je dobru, usměrnit je k obrácení a potom jim dát možnost klamat, podvádět a krást. Když by to pak i navzdory tomu udělali, pak každý ví, kdo jsou. Potom je nechám ke mně přijít, ale nejsem zbabělec, potom bojuji."

Žaloba kvůli nedovolenému vykonávání léčitelství

V letech 1951/52 stanul Bruno Gröning poprvé v Mnichově před soudem kvůli nedovolenému vykonávání léčitelství. Jestliže uznalo bavorské ministerstvo vnitra v roce 1949 jeho činnost jako svobodnou dobročinnost, tak nyní ji hodnotilo jako léčitelství v medicínském významu.

Obžaloba se opírala o léčitelský zákon z roku 1939, který do té doby platnou svobodnou léčitelskou činnost zrušil a léčitelství měl převést do rukou národněsocialistických lékařů.

Ano i ne porušení léčitelského zákona

Bruno Gröning byl v první i v druhé instanci osvobozený. Předsedající Zemského soudu v Mnichově vysvětlil v odůvodnění rozsudku v březnu 1952:

"Soud by považoval za opovážlivé odsoudit obžalovaného na základě jednostranného posudku. Zda-li Gröningova činnost vůbec spadá pod léčitelský zákon, je víc než pochybné, protože to patří do oblasti, která je dnes jen velmi málo prozkoumaná."

V odvolacím řízení byl ovobozující rozsudek sice potvrzený, ale činnost Bruno Gröninga byla jasně označená jako léčitelská činnost ve smyslu léčitelského zákona:

"Obžalovaný si bez povolení a bez toho, že by byl lékař, přivlastnil činnost na stanovení, léčbu nebo zmírnění chorob, utrpení a tělesných poškození lidí, která je ve smyslu léčitelského zákona považovaná za léčitelství. [...]"

Vinu vylučující omyl znamenající zákaz léčení

Z rozsudku dále: "Odsouzení nemůže následovat také z toho důvodu, že obžalovaný se s přihlédnutím na objektivní znak skutkové podstaty vykonávaní léčení nacházel ve vinu vylučujícím omylu, a tedy nekonal úmyslně."

I když soud v rozsudku vysvětlil vinu vylučující omyl, ve kterém se Bruno Gröning měl nacházet, navzdory osvobození došlo k soudnímu zákazu léčení. Od té chvíle už Bruno Gröning musel vědět, že jeho působení bylo jako vykonávání léčitelské činnosti ve smyslu léčitelského zákona zakázané. Pravé souvislosti jeho působení, v důsledku kterých způsob jeho činnosti neměl s léčitelstvím v medicínském smyslu nic společného, nebyly rozpoznané.

Aby i přes zákaz léčení (viz předchozí kapitola) měl vliv na mnoho lidí, zakládal Bruno Gröning společenství už začátkem padesátých let. Přednášel zde a celé své úsilí věnoval tomu, aby mohl pomoc hledajícím předávat své vědomosti.

Zákonná ochrana a renomé

22. listopadu 1953 dal založit v Murnau/Seehausen zastřešující organizaci Gröningův svaz. Spolek měl být zařazený do registru spolků a měl poskytovat Bruno Gröningovi zákonnou ochranu pro jeho činnost. Tak se mělo definitivně předejít dalšímu konfliktu s léčitelským zákonem.

Do představenstva Gröningova svazu patřili kromě jiných: hrabě Zeppelin, hrabě Matuschka, baronka Anny Ebner von Eschenbach, vrchní stavební rada dipl. ing. Hermann Riedinger a ředitel Konstantin Weisser, zpočátku jako spoluzakladatel také Rudolf Bachmann, se kterým se však svaz velmi brzy rozloučil. Prezidentem na doživotí se stal Bruno Gröning.

Touha po zisku vítězí nad prospěchem pro nemocné

Zapisovatelem svazu se stal heidelberský žurnalista a lektor Egon Arthur Schmidt. Už v Herfordu byl na straně "zázračného doktora" a založil spolek Kruh přátel Bruno Gröninga. Ten však nefungoval podle představ Bruno Gröninga a po krátkém čase byl rozpuštěný. Gröning se tehdy od Schmidta odtrhnul, protože Schmidt zpronevěřil darované peníze.

V roce 1952 se Schmidt znovu obrátil na Gröninga a přiznal své chyby. Prosil, aby mohl pomáhat při výstavbě díla a Bruno Gröning ho znovu vzal jako spolupracovníka. Tak měl Schmidt opět příležitost ukázat, zda mu na srdci skutečně leželo dobro nemocných nebo jen jeho vlastní finanční prospěch.

Schmidt však svoje smýšlení nezměnil, v roce 1955 se Bruno Gröning definitivně od Schmidta oddělil. Tak jako předtím se Schmidt pokoušel těžit ze schopností Gröninga. Po odtrhnutí se Schmidt snažil o několik procesů proti Gröningovi. Schmidt tak chtěl vyždímat nějaké peníze za svoji dobrovolnou spolupráci.

Kdo je tu pro koho – Svaz pro Gröningovo působení nebo Gröningovo působení pro Svaz?

Obchodní vedení Svazu přebrali Konstantin Weisser a Hermann Riedinger. To se jevilo jako velmi slibné, protože byli schopní a jejich vzdělání mělo být ku prospěchu věci Bruno Gröninga. Skrývalo ale nebezpečí, že by si mohli počínat nadřazeně proti vůli jednoduchého dělníka, který neměl jejich vzdělání.

Časem se vývoj začal ubírat skutečně tímto směrem a pro oba muže bylo čím dál těžší nechat si od Bruna něco vysvětlovat. Zdálo se, že zcela zapomněli, že Svaz nejenže nesl jméno Gröning, ale z jeho vůle také vznikl. Pro ně se Gröningův svaz stával stále více jejich vlastním záměrem a jeho skutečné poslání - pomáhat trpícím - zcela ignorovali. Zdálo se, jakoby nechtěli pochopit, že to byl Gröning, skrz kterého k uzdravením docházelo, nikoli Svaz.

Tak se Gröningův svaz vyvíjel stále více jako opak toho, čím vlastně měl být. Pro muže, jehož jméno nesl, se Svaz stal vězením, které ho místo osvobozování stále více spoutávalo.

Dne 4. března 1955 podala státní prokuratura znovu žalobu proti Bruno Gröningovi. Opět mu bylo dáváno za vinu to, že se provinil proti léčitelskému zákonu. V jednom z dalších bodů žaloby byl nařčen v jednom případě z usmrcení z nedbalosti.

Gröningovo odvolání proti nařčení ze slibu o uzdravení a zákazu lékařského ošetření

Poté, co mu byl doručen spis obžaloby, se obrátil na své přátele: "Mojí milí přátelé! V těchto dnech uveřejnil o mně veškerý tisk a rozhlas zprávu ve více či méně proti mně zaujaté úpravě, která vám sdělila, že mnichovská prokuratura II má proti mně připravenou žalobu kvůli usmrcení z nedbalosti. Měl jsem jednomu sedmnáctiletému děvčeti, které trpělo tuberkulózou, na konci roku 1949 slíbit vyléčení a měl jsem mu bránit v tom, aby se léčilo v sanatoriu a taky v tom, aby vyhledalo lékaře. Jsem vinen na smrti tohoto děvčete. Kdo četl tyto zprávy, anebo je slyšel s jasnou hlavou, ten určitě pozná, jaký účel mají splnit: Zmatek v řadách mých přátel a odrazení všech hledajících od toho, aby se už blíže nezabývali našimi snahami a rovněž mnou hlásaným učením. Jsou nasazovány všechny prostředky k tomu, aby se bránilo aktivitám mým, aktivitám Gröningova svazu a také vašim aktivitám. Samozřejmě se mají věci jinak, než jak jsou představovány! Mým přátelům tady nepotřebuji nic vysvětlovat, oni vědí moc dobře, že nevyslovuji žádné ,přísliby vyléčení‘ a že nikdy neodrazuji od lékařského ošetřování."

Podivně pozdní obnovení vyšetřování

Gröning dále ke svým přátelům: "V roce 1952 jsem byl zproštěn žaloby. Není to divné, že tento ,případ Kuhfuß‘, který byl již koncem roku 1949/1950 aktuální, v procesu proti mně v roce1951/1952 však použit nebyl, přestože jeho podklady už byly k dispozici! Není to nápadné, že vyšetřování k opětnému zahájení procesu proti mně zapadají přesně do toho časového bodu, kdy bylo veřejnosti dáno na vědomí, že dne 22. listopadu 1953 byl v Murnau založen Gröningův svaz! Totiž už od ledna 1954 jsou vyslýcháni policií četní místní vedoucí společenství a přátelé, jakožto i členové Svazu a jsou i sledováni."

Svědci obhajoby odmítnuti, svědci obžaloby vítáni

Přípravy procesu se táhly déle než dva roky. Obhajoba Bruno Gröninga byla velmi ztížena. Byli odmítnutí téměř všichni svědci, kteří mu mohli svým svědectvím odlehčit, svědkové s přitěžujícími výpověďmi však připuštěni byli. Mezi nimi se nacházeli i dva tehdejší Gröningovi spolupracovníci: Eugen Enderlin a Otto Meckelburg. Obzvláště Meckelburg – v prvním procesu ještě jako spoluobžalovaný – se nápadně obrátil ve velmi ostré formě proti Gröningovi. Nasadil všechno pro to, aby mu uškodil. V bodě obžaloby, týkajícím se usmrcení z nedbalosti, sehrál dokonce rozhodující úlohu. Jednalo se o případ, který se udál v době jeho činnosti jako "manažera" Bruno Gröninga. (viz předchozí kapitoly - pozn. webu)

Zmanipulování sporného případu Ruth Kuhfusové

V listopadu roku 1949 přišel úředník peněžního ústavu Sparkasse pan Emil Kuhfuß se svou sedmnáctiletou dcerou Ruth, která trpěla oboustrannou tuberkulózou plic, na přednášku Bruno Gröninga. Gröning rozpoznal ihned, že tomuto děvčeti už není pomoci a vyjádřil se o tom i před jedním přítomným lékařem. Meckelburg však na něho činil tvrdý nátlak a vyžadoval, aby se tohoto případu ujal. Tak došlo po přednášce k osobnímu setkání mezi Bruno Gröningem a Ruth Kuhfuß. Gröning přál nemocné odvahu a vyzval otce, aby nechal po devíti dnech udělat lékařské vyšetření. Tím chtěl dosáhnout toho, aby se toto děvče, které s doktory už nic nechtělo mít, znovu dalo do jejich lékařské péče. Otec ho ujistil, že se o to postará.

V následujícím čase vyvinul Meckelburg čilou korespondenci, která se však k Bruno Gröningovi nedostala. Teprve v květnu 1950 slyšel zase něco o Ruth Kuhfuß. Otec psal v tomto čase zapřísahající se prosebné dopisy adresované Gröningovi a prosil ho o návštěvu. Meckelburg tyto dopisy Bruno Gröningovi nepředával, ale domluvil bez jeho vědomí schůzku s panem Kuhfußem. Teprve krátce před termínem informoval Meckelburg Gröninga o této schůzce a nutil ho, aby na ni přišel.

Později Meckelburg tvrdil, že Bruno Gröning tomuto děvčeti vyléčení přislíbil. Přitom to byl on sám, který otce ujišťoval, že přivede Gröninga k tomu, aby jeho dceru vyléčil. Meckelburg viděl v tomto úředníku velmi dobrý zdroj příjmů, kterého chtěl taky využít, avšak k tomu potřeboval Gröninga. Krátce po této návštěvě se Gröning od Meckelburga odloučil.

Těžká výčitka, která byla proti Bruno Gröningovi vyřčena, bylo nařčení, že zakázal Ruth Kuhfuß návštěvu lékaře. Proti tomu stála skutečnost, že to byl on, který poslal toto děvče hned při první návštěvě k lékaři, jak potvrzují dokonce i svědkové obžaloby. Rovněž v rozhlasovém projevu na podzim roku 1949 nabádal lidi k tomu, "aby se až do konce nechávali kontrolovat lékaři." Lidem hledajícím pomoc radil neustále, aby věnovali svým lékařům důvěru.

Ruth Kuhfuß, která už měla za sebou velmi bolestivé, avšak neúspěšné terapie, odmítala další lékařská ošetření. Dne 30. prosince 1950 zemřela na následky své nemoci.

Lékařský posudek potvrdil nemožnost uzdravení

Z lékařského hlediska objasnil MUDr. Otto Freihofer v jednom dobroznaleckém vyjádření tento případ Ruth Kuhfuß takto: "Při střízlivém pozorování musí každý laik přijít k přesvědčení, jak to bylo vyřčeno i ze strany zdravotního úřadu Säckingen, že vyléčení vzhledem k ‚velmi těžkému stavu‘, který byl podle lékařského nálezu ‚život ohrožující‘, resp. kde bylo už ‚nebezpečí ze zpoždění‘, je podle lidských propočtů bez vyhlídek. Zrovna tak musí každý poctivě a sine ira et studio myslící lékař, který není až příliš namyšlený a nemyslí si, že když vlastní ty nejmodernější léky, tak se může obejít i bez přírodních sil, souhlasit s dobrozdáním pana prof. Lydtina, Mnichov, a nemůže si tak nechat namluvit, že před 5. listopadem 1949 byl dán vysoký stupeň pravděpodobnosti k vyléčení. Podle mého mínění je víc než zázračné, že pacientka vůbec do 30. prosince1950 žila, takže Gröningovo působení mohlo dát přece jen nějaký přísun životní energie. V souhrnu bych chtěl své dobroznalecké vyjádření uzavřít tím, že tvrzení: - ‚že existovaly vyhlídky na vyléčení‘, - ‚že délka života pacientky Kuhfuß mohla být prodloužena, kdyby pan Gröning přišel do její blízkosti‘, nemohla být s jistotou předpovězena a nejsou tedy ani oprávněná."

Nešťastný soudní rozsudek

Schöffenského soudu Mnichov-venkov k soudnímu jednání. V bodě usmrcení z nedbalosti byl Bruno Gröning zbaven obžaloby. Z důvodu porušení léčitelského zákona mu byla však udělena finanční pokuta ve výši 2000,-DM.

Přesto, že rozsudek vypadá na první pohled pozitivně, byl pro něho nepřijatelný. Zrovna tak jako byl nepřijatelný i konečný zákaz jeho působení. Chybou, které se dopustil jeho advokát, který zhodnotil rozsudek mnohem pozitivněji než Bruno Gröning a nepodal proto proti rozsudku odvolání, se stalo, že odvolání podala státní prokuratura. Druhé jednání proběhlo uprostřed ledna roku 1958 opět v Mnichově.

Úzkoprsý byrokratismus přihlíží nečinně ke Gröningově peněžní pokutě

V říjnu roku 1957 došlo k rozepři mezi Bruno Gröningem a vedením Gröningova Svazu. Svým úzkoprsým byrokratismem Svaz Bruno Gröningovi velice škodil. Podnětem k této rozepři byl rozsudek soudního procesu (viz předchozí kapitola - pozn. webu), podle kterého měl Bruno Gröning zaplatit během velmi krátké doby peněžní pokutu ve výši 2000,- DM. Protože za své působení nebral nikdy peníze a proto nedisponoval dostatečným množstvím finančních prostředků, rozhodlo se představenstvo Gröningova Svazu již v době začátku procesu k tomu, že ponese jeho výdaje. Jestli však má k tomu počítat i tuto peněžní pokutu, o tom se vedl v představenstvu spor. Mělo se zdlouhavými byrokratickými cestami začít zkoumat, jestli je to vůbec povinností Svazu, těchto 2000,- DM za Bruno Gröninga zaplatit. Teprve potom se mělo začít se sháněním těchto peněz. Tak se dalo předpokládat, že tyto nutné finanční prostředky se dostanou k Bruno Gröningovi příliš pozdě. Svaz tedy nečinně přihlížel k tomu, jak bude muset jít Bruno Gröning do vězení náhradou za nezaplacenou pokutu. Kvůli tomu došlo k roztržce a konečně ke zlomu.

Špatní přátelé

Bruno Gröning se zabýval ve své na 62 stranách obsáhlé Bilanci o činnosti Svazu všemi body, ve kterých mu Svaz uškodil. Souhrnně objasňuje: "Když teď srovnávám situace mezi mým dřívějším pracovním okolím (kšeftmani Meckelburg, Enderlin, Schmidt a Hülsmann) a mým okolím nynějším (členové představenstva Svazu), přicházím k témuž konečnému výsledku: Dnes se děje v podstatě přesně totéž, co se dělo tehdy. Dnes se oproti dřívějšku vůbec nic nezměnilo díky mým největším, nejužším a nejlepším přátelům, jak by se tito rádi nazývali. Dříve mne podváděli špinaví řemeslníci. Dnes absolutně selhali přátelé, když v největším klidu přihlíželi k tomu, jak musím bojovat v procesech, jak musím přijímat rozsudky, jak se mi nedostává žádné pomoci, jak nemohu navštěvovat společenství bez auta, když nic nepodnikli proti štvaní v tisku, když tak způsobili jenom zmatek, když tu prostě nebyl vůbec nikdo, když jsem nutně potřeboval lidi, kteří mne mohli svým vzděláním a postavením ve světském životě podpořit a taky museli podpořit, takže nemohlo dojít ani k tomu, kvůli čemu jsem vlastně tady na této zemi.

Žádný z těchto přátel se nezasadil o to, abych byl osvobozen, žádný neměl tolik odvahy, aby mne opravdu zastupoval. Nestalo se nic. Malicherně a byrokraticky se dělala usnesení o usneseních. Žádný se mě opravdově nezastal, žádný nepřispěl svým vlivem ani v nejmenším k tomu, aby mne zbavil všech těch bojů v soudních procesech, štvaní v tisku, aby se postaral o opravu auta, aby odstranil všechnu tu špínu a pomlouvání....., aby se zkrátka postavil přede mne, abych já mohl konečně dělat to, k čemu na této zemi vlastně jsem: Zprostředkovávat lidem životní sílu a přivádět je zpět k víře.

Že k tomu potřebuji klid a nesmím být neustále zatěžován těmi světskými, vnějšími vlivy, že potřebuji proti tomu ochranný val, abych mohl nerušeně nechat působit to, co mi bylo dáno, na to nepomyslel nikdo z těch, kteří chtěli být mými přáteli. A to je to nejostudnější a pro mne je to velkým zklamáním.

Všichni kšeftmani chtěli ze mne týt, jsou poznáni jako špatní lidé. Přátelé Gröningova Svazu jsou až příliš vlažní, příliš lhostejní, příliš pohodlní, nechci říkat zlomyslní.

A výsledek je stejný: Nebyl jsem osvobozen. Mnoho přátel z představenstva Gröningova Svazu nedodrželo svůj slib. Byl jsem všemi těmito opatřeními umlčen."

Ztroskotání cesty přes spolek

Weiser odstoupil a Gröningův svaz, kterému se doposud nikdy nepodařilo, aby byl přijat do registru spolků, byl krátce nato rozpuštěn. Na jeho místě vystupoval pak Spolek pro podporu duševně-duchovních a přírodních životních základů. Byl založen roku 1958 a jeho vrchními představenými byli Erich Pelz pro Německo a Alexander Loy pro Rakousko. Avšak i tento poslední, během života Bruno Gröninga založený spolek nevykonával to, co si od něj Bruno Gröning sliboval. V jeho stanovách se dokonce nevyskytlo ani jeho jméno.

Nevýhodná Gröningova výchozí pozice

Při odvolacím jednání v lednu roku 1958 bylo pro Bruno Gröninga nevýhodou to, že odvolání nepodal on, nýbrž tak učinila státní prokuratura. Avšak nejenom tato nedbalost jeho tehdejšího právníka mu uškodila; bylo to i jeho váhavé vydání soudního materiálu do rukou nového Gröningova obhájce, což zabránilo jeho důkladné přípravě na další jednání.

Jako další nevýhodou se prokázalo ve srovnání s prvním procesem o mnoho jistější vystupování svědků z řad protivníků. Zdálo se, že se všichni sjednotili v bodu "Zákaz návštěvy lékaře."

Vězení a peněžní pokuta podmínečně, "ostuda", bez vysvětlení otázky uzdravení

Nyní zněl rozsudek takto: Osm měsíců vězení kvůli usmrcení z nedbalosti a pokuta 5000,- DM kvůli porušení zákona o léčitelství. Rozsudek byl vyřčen podmínečně.

Baronka Anny Ebner von Eschenbach, která se zúčastnila jak prvního, tak druhého přelíčení jako divák v soudním sále, označila tento rozsudek jako ostudu pro Německo.

Bruno Gröning se vyjádřil k tomu tak, že byl potrestán za to, že koná dobro. Poukazoval na to, že se během celého procesu nenašel nikdo, kdo by projevil zájem o to, jak vlastně k uzdravením docházelo, dokonce ani jeho advokáti ne. Kdyby se touto otázkou byli zabývali, tak by se muselo ukázat, že jeho působení nemá s lékařským ošetřováním vůbec nic společného. Proces by musel být zastaven. Avšak objasnění tohoto problému nezajímalo u soudu nikoho. Všichni měli o Gröningovi své předem vytvořené mínění a nikdo nebyl ochoten je změnit.

Žádost o revizi krátce před smrtí

Avšak ani to nebyl konec procesu. Tentokrát podal návrh na revizi Bruno Gröning. Termín jednání byl určen na 22. ledna 1959. Měl se konat před vrchním zemským soudem v Mnichově. Avšak k tomu už nemělo dojít, neboť Bruno Gröning v témže měsíci zemřel.

Na konci podzimu roku 1958 jel Bruno Gröning se svou druhou manželkou Josette, se kterou se v květnu roku 1955 oženil, do Paříže a nechal se tam vyšetřit specialistou na rakovinu dr. Pierre Grobonem, který patřil k jejich přátelům. Vyhodnocení více rentgenových snímků znělo: Rakovina žaludku v pokročilém stadiu. Dr. Grobon chtěl okamžitě operovat, ale Bruno Gröning to odmítl.

Jel zpět do Německa a připravoval vánoční oslavy, které se měly ve společenstvích konat. Dne 4. prosince namluvil magnetofonový pásek, který se měl přehrávat na vánočních oslavách ve všech společenstvích. Potom jel znovu se svou paní do Paříže. Dr. Grobon informoval mezitím dr. Bellangera, který byl uznávaným specialistou pro rakovinovou chirurgii. Na jeho klinice v ulici Rue Henner, nedaleko od Montmartre, došlo dne 8. prosince k operaci. Výsledek byl pro lékaře šokující: bylo to všechno ještě mnohem horší, než jak věc nechaly tušit rentgenové snímky – nedalo se už ani operovat. Rána byla okamžitě zase uzavřena.

Překvapivě rychlé zotavení

Josette Gröning k tomu píše: "Nemohli však pochopit, že Brunovo vnější vzezření prozrazuje tak málo o jeho strašném vnitřním utrpení, že byl vůbec schopen ještě normálně dýchat, že jeho výměna látková v posledních týdnech ještě tak bezchybně fungovala, že jeho krevní obraz byl výborný. V takovém pokročilém stadiu dochází jinak k opakovanému zvracení při nejmenším příjmu potravy a takový těžce zkoušený pacient pak zemře na vyhladovění. U Bruna tomu tak vůbec nebylo."

K údivu jeho lékařů se velmi rychle ze všeho zotavil a jel zpět do Německa, kde prožil vánoce. Uprostřed ledna roku 1959 se ještě setkal ve třech dnech s vrchním vedením nového spolku a určil, jakým způsobem má být toto dílo vybudováno. Ti dva vůbec netušili, že by to mělo být jejich poslední setkání s Bruno Gröningem.

Operace v Paříži za doprovodu bouřky v přírodě

Dne 21. ledna letěl opět do Paříže. Byla nutná operace kvůli uzavřenému oblouku tlustého střeva. Dne 22. ledna 1959 v 9 hod. dopoledne - v tutéž hodinu, kdy v Mnichově začalo revizní jednání - byl Bruno Gröning znovu operován. Musel si na sobě nechat udělat to, od čeho ušetřil nespočet jiných lidí, on sám si pomoci nemohl a ani nesměl.

Když tohoto rána ležel v narkóze, v Paříži se pojednou strhla veliká bouře. Gröningova paní o tom vyprávěla: "Podivuhodný je i další přírodní úkaz. Dne 22. ledna 1959, když můj muž ležel ještě v narkóze, zatemnila prudká bouře s hromy a blesky z ničeho nic jasnou a slunečním svitem prozářenou denní náladu nad celou Paříží. Udělala se taková tma, že se musela uprostřed dne rozsvítit světla. Sestřička vyjádřila svůj údiv nad tak prudkou bouří. V následujících dnech po operaci byla Brunova tělesná teplota, jeho krevní tlak a jeho puls v naprostém pořádku. Vstal dokonce dvakrát z postele a posadil se do křesla."

"Vnitřní totální shoření"

Dne 25. ledna upadl Bruno Gröning do komatu a následujícího dne, dne 26. ledna 1959 ve 13.46 hod. Bruno Gröning na klinice Henner zemřel. Jako příčinu uvedl lékař v úmrtním listu rakovinu. Byla to skutečně rakovina? Dr. Bellanger řekl po výkonu druhé operace toto: "Zkáza v Brunově těle je strašná, je to následek absolutního vnitřního spálení. Jak mohl tak dlouho žít, aniž by trpěl nepředstavitelnými bolestmi, to je mi velkou hádankou."

Bruno Gröning se vyjádřil již léta předtím takto: "Když mi bude moje působení neustále zakazováno, vnitřně shořím."

Nekrolog

Jak těžce nesl Bruno Gröning tento hořký osud, dosvědčuje jeden dopis, který napsal dr. Grobon dne 26. února 1959 vdově: "Tyto (snahy lékaře, věnované Bruno Gröningovi) byly jen přirozené a dovoluji si říci, že byly obrovsky podporovány odvahou, silou vůle a velmi výraznou osobností Bruno Gröninga. (...)."

Dr. Bellanger vyjádřil svůj obdiv Bruno Gröningovi ještě v prosinci roku 1974 v jednom svém dopise: "Bruno Gröning byl muž se srdcem na pravém místě, byl to vzácný člověk, který se prosadil; a jeho vážnost vyvolává vzhledem k jeho utrpení a smrti ještě dnes velký obdiv."

Po zpopelnění odpadá konečný soudní rozsudek

Tělo Bruno Gröninga bylo zpopelněno v krematoriu v Paříži a urna byla uložena na lesním hřbitově v Dillenburgu.

Proces byl kvůli smrti obžalovaného prohlášen za uzavřený, konečný rozsudek nebyl nikdy vyřčen.

Každý může zažít sám ze sebe pomoc a uzdravení

"Zázračný doktor z Herfordu", který přinesl tisícům lidí spásu, zemřel zrazen, osamocen a opuštěn v jedné malé uličce v Paříži. Proč se tak muselo stát? Proč musel nést tak těžký osud? Proč si nemohl sám pomoci?

Grete Häusler (1922-2007), uzdravená, dlouholetá spolupracovnice Bruno Gröninga a zakladatelka "Kruhu přátel Bruno Gröninga" k tomu píše ve své knize Das Heil erfahren, das ist Wahrheit (Obdržet spásu, to je pravda): 

"Bruno Gröning způsobil v této krátké době své přítomnosti na této zemi mnoho dobra. Dar pomáhat a léčit mu byl vložen už do kolébky. Všude, kam přišel, děly se nádherné věci, které se nedají vysvětlit rozumem. Na veřejnost vstoupil v roce 1949. Po velkých vyléčeních, ke kterým došlo v Herfordu, a poté, co se dostal do úst lidí doma i v zahraničí, mu byl udělen na tři měsíce zákaz léčení. Byl pronásledován a bylo proti němu štváno, byly mu připravovány soudní procesy a byl trestán a odsuzován. Proč? Komu udělal co špatného? Nikomu, ale tisícům lidí přinesl tolik dobra, kolik by se nikomu nemohlo dostat od žádného jiného člověka. Chtěli potrestat nevinného! Nevinnému bylo zakazováno, aby dělal to, co mu přikázal Bůh – aby pomáhal lidem! Hořce musel trpět touto zlomyslností v Paříži na klinice rakoviny v Rue Henner! V hořkých bolestech vnitřně shořel, zničen Heilstromem, který nesměl předávat dál. Lidský zákon mu to chtěl v Německu zakázat. Pod tíhou všech těchto lží a pomluv tu stál jako obžalovaný, jako nějaký zločinec! Tiše a osamocen, žádný z jeho přátel o tom nevěděl, nesl všechno to utrpení lidstva sám na sobě. Ale všechno toto jeho nasazení nebylo zbytečné! Muselo se tak stát, jinak by nebylo možno lidstvu pomoci."

A ve své knize Žiji, aby lidstvo mohlo žít dále Grete Häusler píše: "Při zacházení se slovem ‚oběť‘ musíme být my lidé velmi opatrní. Ovšem tady, při tom, jak Bruno Gröning v Paříži zemřel, je toto slovo celou svou vahou velkou pravdou."

Jen tak bylo možno, aby došlo ke splnění jeho výroku, jak je to dokazováno v nesčetných zprávách o úspěchu: 

"Až jednou už na této zemi nebudu jako člověk, tedy až odložím své tělo, pak bude lidstvo už tak daleko, že bude moci každý sám ze sebe zažít pomoc a uzdravení."